Při prvním hloubkovém výzkumu Chebského hradu v roce 1911, vedeném berlínským architektem J. E. Jonasem, bylo ve východní části hradního areálu nalezeno slovanské kostrové pohřebiště. Dvorní rada Toldt z Vídně je určil okamžitě jako slovanské a křesťanské. Křesťanský charakter dokazuje orientace nohama k východu, nedostatek milodarů v hrobech a náhrobní kameny označené rytými kříži (Jonas 1912, 37-42). R. Turek datoval pohřebiště podle záušnic do 10. – 11. století (Turek 1950, 433), ale další archeologický výzkum a analýza vzorků ukázaly, že s pohřbíváním se začalo již dříve.

V chóru patrové kaple na hradě našel architekt Jonas v malé sondě (60 x 90 cm) fragment mírně zaobleného zdiva a usoudil, že se jedná o základ rotundy. (Obr. 1) Při revizním výzkumu v roce 1968 O. Pospíchalová konstatovala, že se nejedná o základ, ale o maltovou kru na kamenném podkladu. (Obr. 2) Vzhledem k její hloubce pod základem kaple soudím, že je to jediný zbytek podlahy starší sakrální stavby, jejíž základ byl nalezen v roce 1997 pod podlahou severní sakristie štaufské patrové kaple. Tento 90 cm široký kamenný základ na maltu byl překrytý mohutnou kamennou destrukcí, na které teprve stojí příčky dělící vnitřek kaple. Východní zakončení je sice zřetelné, ale není jasné, zda se jedná o původní roh nebo zde byla zeď ubouraná při výkopu základu štaufské kaple. Předpokládané pokračování zdiva západním směrem bylo zjištěno v únoru 2000 pod podlahou lodi (Obr. 03). Severní zeď, vzdálená 40 - 60 cm od paralelního základu štaufské kaple, je dlouhá 11 m, přičemž délka vnitřního prostoru obdélníkového půdorysu byla 8 m, s eventuální apsidou asi 11 m, a šířka 6 m. Výrazně zesílené zdivo severozápadního nároží (2 x 1,5 m) lze interpretovat buď jako základ zvoničky, nebo schodiště na tribunu. Jeden hrob je západní zdí kostela evidentně porušený, z čehož vyplývá, že je starší. Ostatní pohřby zůstaly jak severní, tak západní zdí této stavby neporušeny, takže mohou být i mladší. V koutě před severozápadním sloupem a před triumfálním obloukem patrové kaple se nacházejí jámy s lebkami a dlouhými kostmi bez zřejmé orientace, které však byly vyhloubeny až při stavbě štaufské kaple k uložení vykopaných kostí.

V základu příčky v chóru u jižní sakristie dolní kaple je zřetelná stavební spára, od které vede šikmo k východoseverovýchodu základ apsidy staršího kostela. Jako závěr apsidy se jevila nevýrazná anomálie rozšířeného základu pod gotickým oknem při výkopu kanálu mezi kaplí a hradbou v dubnu 1998. (Obr. 04)

Pro datování pohřebiště máme k dispozici nově několik radiouhlíkových dat získaných především z uhlíků nalezených na dně hrobových jam, tedy patrně z prken nebo rakví. Spolu s daty získanými ze zemnice u Černé věže umožňují určit dobu uložení nejstarších pohřbů do poloviny 9. století. Němečtí historikové kladli christianizaci země do 8., nejpozději do 9. století (Rimpl 1933, 15) a v souvislosti s tím i chebský hradištní hřbitov do 8. – 10. století (Rimpl 1933, 15, pozn. 28). Je známo, že Slované přešli na kostrové pohřbívání teprve po přijetí křesťanství (Šimek 1955, 169). V severní části hřbitova, kde bylo tehdy nejméně hrobů, vznikl námi nalezený kostel. K jeho datování se pokusím dojít následující dedukcí.

Ve Fuldských análech stojí, že 13. února roku 845 se nechalo pokřtít čtrnáct českých knížat se svými lidmi za přítomnosti východofranského krále Ludvíka Němce v Řezně. Podle Dušana Třeštíka se zde jmenované území „Becheimare“ nacházelo na nejzápadnější výspě české kotliny (Třeštík 1994, 456). Ze všech souvislostí se lze domnívat, že jedním z oněch čtrnácti knížat byl i pán chebského hradu a že křest pro něj nebyl aktem přijetí křesťanství, ale potvrzením dříve přijaté víry. Pravděpodobně nedlouho po návratu ze slavnostních křtin nechal postavit kostel na již existujícím hřbitově. Chebský vládce se svým kmenem opravdu uvěřil a nové náboženství již neopustil, zatímco ostatní česká knížata pojala řezenský křest zřejmě pouze jako politický akt, neboť následujícího roku 846 se při tažení Ludvíka Němce proti Moravanům postavila na obranu Moravy a křesťanského „Boha Němců“ zavrhla. Christianizace Čech a státotvorné procesy v Čechách se tím opozdily o téměř čtyřicet let až do doby vlády Bořivoje I., který přijal křest od Konstantina a Metoděje teprve v 80. letech téhož století. Cheb ale zůstal trvale křesťanský a byl součástí řezenské diecéze až do roku 1787 (Siegl 1931, 79). Přepokládaná účast chebského vévody spolu s dalšími hradskými pány z českého území na řezenském jednání s Ludvíkem Němcem podporuje tezi, že až do německé kolonizace na počátku 12. století přináleželo území kmene Chbanů alias Sedličanů spíše k volnému svazku kmenových knížectví v západních Čechách, než k nábským Venedům (Šimek 1955, 285; Holý 1968, 225).

Při výzkumu v jižní sakristii štaufské kaple byl v roce 2000 odkryt hrob, uložený určitě již v době existence prvního kostela. To vyplývá jednak z jeho polohy vedle základů v jihovýchodním koutu starší stavby, jednak z jeho výjimečné výbavy. V obdélníkové jámě ležela kostra muže, dlouhá 185 cm. Jako jediná z celého pohřebiště měla na nohou železné ostruhy, bohužel zkorodované a úplně rozpadlé. U pasu měla železný nůž a v zásypu byly střepy mladohradištní keramiky. Hrob byl u hlavy obložen kameny a nohy se již téměř opíraly o kamenné zdivo východního závěru kostela. Nepochybně se jedná o významného muže, pravděpodobně samotného knížete chebského hradiště a zakladatele nejstaršího kamenného kostela nejen v Chebu, ale možná v celých Čechách. (Obr. 5)

Tento kostelík sloužil svému účelu také po celou dobu tzv. vohburské kolonizace (cca 1120-1146) a ještě v prvních letech vlády Friedricha Barbarossy (1167-1190). (Obr. 6; obr. 7) Pravděpodobně po své druhé návštěvě chebské falce v roce 1183 ho nechal císař nahradit patrovou kaplí, jež se dochovala do dnešních dnů. O datování stavby kaple na falci se vedl dlouhodobý spor, který ukončilo dendrochronologické určení dvou vzorků kulatiny z lešení, vyjmutých ze zdí v horní kapli při restaurování v roce 2002. Tomáš Kyncl určil dobu pokácení obou jedlí na zimu 1187/88. Protože ke stavbě lešení se zásadně vždy používá čerstvé dřevo, na rozdíl od trámů na krovy a stropy (Kováč 2010, 111), pokládám je za spolehlivý doklad pro dobu stavby horní kaple. V roce dokončení horní kaple trávil v Chebu Friedrich Barbarossa poslední vánoce před odjezdem na křížovou výpravu, na které našel v roce 1190 smrt ve vodách Salefu.

Výzkumem dolní kaple v roce 2000 bylo rovněž potvrzeno, že byla postavena najednou podle jednoho plánu a současně s ní i vnitřní spojovací schodiště. Hlavním důkazem je, že původní maltová podlaha je vytažená na základ schodiště ze žulových kvádrů, stojících na ubouraném zdivu staršího kostela. Pokud by bylo schodiště stavěno později, jak dosud uvádějí téměř všichni badatelé, musel by jeho základ stát na zmíněné podlaze, nebo by tato musela být kolem základové spáry odkopaná. (Obr. 8) Rovněž zeslabená vnější zeď nenese žádné stopy osekávání, takže musela být prvoplánově přizpůsobena širšímu prostoru horní kaple. Obličejová mramorová konzola v koutě nad schodištěm, nesoucí čtvrtsloup, má všechny znaky původního usazení včetně zbytků románské omítky. Že to není odjinud přenesená hlavice je zřejmé z toho, že je určená pro pohled zpředu a ne zdola. Trojice kapes po trámech, které se v roce 2002 objevily po odstranění omítek v koutech u západní stěny v obou kaplích, lze vysvětlit jako stopy po zavěšení kruchtiček pro hudebníky. (Obr. 9)

Sv. Jan Křtitel – nové datování

Až donedávna převládal v historické literatuře názor, že nejstarším kostelem v Chebu byl sv. Jan Křtitel na Jánském náměstí. Historikové přepokládali jeho vznik kolem roku 1140 (Rimpl 1933, 37; Šamánková 1974, 25; Tietz-Strödel 1992, 71; Boháč 1999, 10). Vycházeli z Děpoldovy darovací listiny waldsassenskému klášteru z roku 1143, na které je jako svědek podepsaný Parrochianus de Egire - farář z Chebu (Gradl 1886 ME 63), spojovaný dosud s kostelem sv. Jana Křtitele.

Nově pochopit poselství této historické zprávy nám umožňuje nalezení ještě staršího kostela při výzkumu Chebského hradu. Na základě tohoto nálezu můžeme upřesnit genezi prvních kostelů ve městě, a tedy i upřesnit dataci vzniku kostela sv. Jana Křtitele.

V roce 1997 byl pod podlahou severní sakristie štaufské patrové kaple na Chebském hradě nalezen základ starší sakrální stavby. Kamenný základ na maltu, široký 90 cm, pokračuje západním směrem pod podlahou lodi rovnoběžně se severní zdí štaufské kaple. Zachovaná délka zdi je 11 m. Rozměry vnitřního obdélníkového prostoru byly 8 x 6 m, s eventuální apsidou mohl být dlouhý asi 11 m. Severozápadní nároží, na kterém stojí severozápadní sloup kaple, je výrazně zesílené (2 x 1,5 m) a lze je interpretovat buď jako základ zvoničky, nebo schodiště na tribunu. Základ západní zdi je dlouhý 8 m a vede až pod jižní zeď kaple. To znamená, že jižní zeď kaple stojí na základu tohoto staršího kostela. (Obr. 1)

Kostel byl postaven v severní části již existujícího slovanského hřbitova, který byl objeven již v roce 1911. Toto kostrové pohřebiště bylo nepochybně křesťanské a na základě radiouhlíkových dat je můžeme nově zařadit do poloviny 9. století. Je známo, že Slované přešli ze žárového na kostrové pohřbívání teprve po přijetí křesťanství (Šimek 1955, 169). Němečtí historikové kladli christianizaci Chebska do 8., nejpozději do 9. století (Rimpl 1933, 15) a v souvislosti s tím i chebský hradištní hřbitov do 8. – 10. století (Rimpl 1933, 15, pozn. 28).

Archeologické datování nalezeného kostela do 9. století lze podepřít odpovídající historickou zprávou. Ve Fuldských análech stojí, že 13. února roku 845 se v Řezně nechalo pokřtít čtrnáct českých knížat se svými lidmi za přítomnosti východofranského krále Ludvíka Němce. Podle Dušana Třeštíka se zde jmenované území „Becheimare“ nacházelo na nejzápadnější výspě české kotliny (Třeštík 1994, 456). Ze všech souvislostí se lze domnívat, že jedním z oněch čtrnácti knížat byl i pán chebského hradiště a že křest pro něj nebyl aktem přijetí křesťanství, ale potvrzením již dříve přijaté víry. Pravděpodobně nedlouho po návratu ze slavnostního křtu nechal postavit kostel na již existujícím křesťanském hřbitově. Chebský vládce se svým kmenem opravdu uvěřil a nové náboženství již neopustil, zatímco ostatní česká knížata pojala řezenský křest zřejmě pouze jako politický akt, neboť následujícího roku 846 se při tažení Ludvíka Němce proti Moravanům postavila na obranu Moravy a křesťanského „Boha Němců“ zavrhla. Christianizace Čech a státotvorné procesy v Čechách se tím pozdržely o téměř čtyřicet let až do doby vlády Bořivoje I., který přijal křest od Konstantina a Metoděje teprve v 80. letech téhož století. Cheb ale zůstal trvale křesťanský a byl součástí řezenské diecéze až do roku 1787 (Siegl 1931, 79). Lze se tak s velkou pravděpodobností domnívat, že máme v Chebu nejstarší kamenný kostel v Čechách, postavený dokonce ještě před příchodem soluňských bratří Konstantina a Metoděje na Moravu. (Obr. 2)

Tento kostelík sloužil svému účelu také po celou dobu tzv. vohburské kolonizace (cca 1120-1146) a ještě v prvních letech vlády Friedricha Barbarossy (1167-1190). Pravděpodobně při své druhé návštěvě chebské falce v roce 1183 se císař rozhodl nahradit jej pro Štaufy typickou patrovou kaplí, jež se dochovala do dnešních dnů. Její stavba trvala přibližně pět let, což nám potvrzuje dendrochronologické datování kulatiny z lešení, která se zachovala v horní kapli. Dendrochronologicky je stavba horní kaple datovaná do roku 1188.

Jako náhrada za zbořený zhruba tři sta let starý kostel před dokončením stavby patrové kaple na falci vznikl na předhradí kostel sv. Jana Křtitele. Jeho poslední podobu známe z vyobrazení v kronikách Karla Hussa z roku 1788 a Vinzenze Pröckla z roku 1824. (Obr. 3) Obdélníková stavba zaklenutá křížovou klenbou s pravoúhlým chórem a patrně s tribunou stála v horní části svažitého Jánského náměstí. Všechna pojednání se zmiňují především o kamenné desce se záhadnými znaky nad severním vchodem, která se bohužel nedochovala. Chebský kronikář a popravčí Karl Huss v nich viděl podklad pro výpočet doby vzniku kostela a vyšlo mu, že byl postaven roku 731 a vysvěcen 740 (Grueber 1864, 47). (Obr. 4) Naopak Karl Siegl se domníval, že kostel mohl stát až v době založení pražského biskupství v roce 973 (Siegl 1931, 6). Předpokládal také, že se v něm roku 1149 konala svatba Friedricha Barbarossy s Adélou z Vohburgu, protože ještě nestála hradní kaple ani sv. Mikuláš (Siegl 1931, 12). Tato domněnka byla tehdy oprávněná, neboť ještě nemohl vědět o existenci staršího kostela na zaniklém slovanském hřbitově.

Odpověď na otázky kolem kostela sv. Jana Křtitele se pokusil najít dr. Antonín Hejna archeologickým výzkumem na Jánském náměstí v roce 1964. (Obr. 5) Nepříjemným překvapením však bylo zjištění, že po zbourání tohoto kostela v roce 1812 (vyhořel 1809) byl veškerý stavební materiál vytěžen až na podloží a okolní terén radikálně upraven tak, že mohly být nalezeny už jen nejspodnější pohřby z někdejšího hřbitova (Hejna 1966, 167; 1967, 262). (Obr. 6 - 8) Také v roce 1998 byl při výkopu teplovodu v horní části náměstí obnažen jeden fragment kamenného základu kostela (Obr. 9), na dalších místech byly pouze zasypané negativy. (Obr. 10) V přilehlých vrstvách bylo nalezeno několik drobných středověkých keramických střípků. K bližšímu určení doby stavby to ale nestačí.

Jelikož dnes již víme o existenci slovanského kostela na hradišti, můžeme předpokládat, že chebský farář podepsaný na listině z roku 1143 patřil právě k tomuto kostelu, a ne ke svatému Janu Křtiteli, jehož vznik tak lze datovat až do doby těsně před Barbarossovou přestavbou kostela na falci, tedy k roku 1183.
PhDr. Pavel Šebesta

Literatura:

• Boháč, J. 1999: Cheb - město. (Průvodce městem). Vyd. Chebské muzeum v Nakladatelství Českého lesa v Domažlicích, svazek 11.
• Gradl, H. 1886: Monumenta Egrana. Das Egerland. Heimatkunde des Ober-Eger-Gebietes. VI. Abtheilung, Eger.
• Grueber, B. 1864: Die Kaiserburg zu Eger und an dieses Bauwerk sich anschliessenden Denkmale. Praha
• Hejna, A. 1966: Archeologie v historickém areálu města Chebu. In: Památková péče 26, str. 161-167. Praha
• Hejna, A. 1967: Archeologický výzkum a počátky sídlištního vývoje Chebu a Chebska. Cheb (Eger) - seine archäologische Durchforschung und die Anfänge der Siedlungsentwicklung der Stadt. In: Památky archeologické LVIII, str. 169-271. Praha.
• Rimpl, H. 1933: EGER, die Städtebauliche Entwicklung einer deutschen Stadt. Berlin.
• Siegl, K. 1931: Eger und das Egerland im Wandel der Zeiten. Eger.
• Šamánková, E. 1974: Cheb. Praha
• Šebesta, P. 2013: Geneze nejstarších kostelů v Chebu. Genese der ältesten Kirchen in Eger. In: Archaeologia historica 38, 291-308. Brno
• Šimek, Emanuel 1955: Chebsko - dnešní nejzápadnější slovanské území - v staré době. Masarykova universita Brno.
• Tietz-Strödel, M. 1992: Die städtebauliche Entwicklung der Stadt Eger vom 12. bis ins 20. Jahrhundert. In: Kunst in Eger (Schreiner, L., ed.), 67–612. München – Wien.

Jednou z prvních předlokačních osad byla židovská čtvrť, která vznikla jižně od slovanského hradiště. Kdy přesně k tomu došlo, nevíme. Zcela určitě ale nejpozději v době rozmachu města na samém počátku 13. století. Do té doby je datovaná tzv. Chebská bible, uložená ve Státním židovském muzeu v Praze, která je zároveň považovaná za nejstarší hebrejský rukopis v Čechách (Chmelíková 2000, 6). Židovská osada je nemyslitelná bez synagogy. První dochovaná zmínka o ní se váže k požáru města v roce 1270. Stavba nové synagogy se uskutečnila patrně až ve 14. století. V lapidáriu chebského muzea je uložena pamětní deska z roku 1347, na níž stojí poděkování rabínu Meierovi za koupi pozemku pro stavbu synagogy a školy. Pogrom na Zelený čtvrtek 1350 její stavbu přerušil, ale pravděpodobně byla již před dokončením, neboť roku 1364 ji Karel IV. vrátil obnovené židovské obci (Chmelíková 2000, 13, pozn. 55). Po vyhnání Židů z Chebu císařem Zikmundem 1430 byla přeměněna na křesťanský kostel Navštívení Panny Marie, známý jako Frauenkirchl (vysvěcen 1468). V roce 1802 byl ve špatném stavu předán rakouské vojenské posádce, aby sloužil jako kaple pro evangelické vojáky. První luterskou bohoslužbu zde sloužil v lednu 1802 Anton Martius, diakon a později farář v Schönbergu a také amatérský archeolog (Huss 1820). Po požáru 1809 kostel chátral a 1854 byly jeho poslední zbytky odstraněny. K archeologickému výzkumu chrámu, ze kterého je v muzeu Cheb uložen poklad zlatých mincí a obětní kámen nalezený v lapidáriu na hradě roku 1995, nebyla zatím příležitost. (Obr. 13, obr. 14)

V listině krále Filipa z roku 1203 je poprvé uveden Kamenný dům waldsassenských cisterciáků „… dilecti nostri Monachi in Waltsahsen apud ciuitatem nostro egram domum quandam habuerunt...“ (Gradl 1886 ME 119). Tato grangie kláštera, založeného 1133 Děpoldem III. z Vohburgu, musela vzniknout ještě ve 12. století a nejspíš k ní patřila i tržní osada, jejíž pozůstatky byly zjištěny při zemních pracích v roce 1988 až za vnějším městským příkopem ve Valdštejnově ulici. Zatímco první zmínka hovoří o domě u města, druhá z roku 1215 o domě ve městě „Preterea predicis fratribus domum suam in Egra…“ (Gradl 1886 ME 134). Pro většinu historiků jsou dokladem o době uzavření obvodu městského opevnění (Rimpl 1933, 48). Tento klášterní dvůr s vlastní kaplí byl mnohokrát přestavován a jako církevní stavba se nezachoval. Při výzkumu v jeho dvorním traktu v roce 2001 a 2002 byly nalezeny dvě studně a jedna odpadní jímka. Zásyp jedné studně obsahoval kromě keramiky ze 13. století také dýmník sloužící k odvádění kouře nad loučemi, jaký známe ještě z etnografického materiálu 19. století (Skružný 1998). (Obr. 15)

Názory na stavbu děkanského kostela sv. Mikuláše a Alžběty se značně liší. Podle Siegla spadá do doby Friedricha Barbarossy (Siegl 1931, 12), podle Rimpla až do začátku 13. století mezi roky 1203 a 1215 (Rimpl 1933, 48), ale ten, odvolávaje se na Schürera (Rimpl 1933, 64, pozn. 169, str. 66 pozn. 175), který se domnívá, že ho stavěla stejná štaufská huť po dokončení hradní patrové kaple (Schürer 1934, 99, pozn. 1), dochází k roku 1220. Tuto dataci přijímají také čeští historikové umění s poukazem na zprávu, že 1239 byl v kostele svěcen oltář sv. Anny (Mencl 1978, 35; Merhautová 1971, 128-130). Od roku 1256 byl kostel svěřen do správy Německého řádu, který si severně od kostela na dnešním Kasárním náměstí postavil řádový dům, neboli Deutschherrenkommende (Siegl 1931, 90). Základy původní románské basiliky odkryl v roce 1856 arch. B. Grueber při přípravě projektu restaurování kostela. Tato basilika byla užší, než je dnešní trojlodí, ale původní délka je stejná. Jak západní románský portál, tak obě věže jsou zachované v původní poloze (Grueber 1864, 39n.). V letech 1270-1300 byl mezi věžemi postaven nový gotický chór. Po roce 1470 byl kostel rozšířen a trojlodí o stejné výšce nově zaklenuto gotickou klenbou. V chebském muzeu je uložena mramorová hlavice a patka sloupu pocházející z tohoto výzkumu. (Obr. 16, obr. 17)

Za dobu mého působení v chebském muzeu se podařilo provést u kostela několik drobných záchranných výzkumů. V roce 1986 při kopání vodovodní přípojky do severní sakristie byl odkryt fragment kamenného základu snad někdejší kaple (Šebesta 1989a, 155a). V roce 2008 byl odkryt předzáklad uvnitř jižní věže usazený do podložní skály, bohužel bez jakéhokoliv datovacího materiálu. Výkop plynovodu po obvodu Kostelního náměstí v roce 1998 se dotkl pouze několika hrobů ze zrušeného hřbitova. Při otevírání podzemí v roce 2009 bylo jediným výsledkem konstatování, že krypty jsou umístěné vedle základů původní románské baziliky.

Na západní straně Kostelního náměstí bylo prý při kopání kanalizace v 19. století odkryto až 5 m široké zdivo, které Herbert Rimpl považoval za základ dlouhého západního chóru, jaký je u basiliky ve Würzburgu (Rimpl 1933, 66, Skizze 4, pozn. 176). Protože by se západní chór před vstupní portál nehodil, je možné považovat obnažené zdivo spíše za základ nerealizovaného projektu vysoké věže, ze které byla postavena jen velká gotická předsíň (Šamánková 1974, 85). Nicméně při výkopech teplovodu v roce 1998 se v těchto místech žádné tak mohutné zdivo neobjevilo.

Severně od děkanského kostela stávala patrová hřbitovní kaple sv. Michala. Její dolní část se vstupem od západu byla pod úrovní terénu a sloužila jako kostnice. Horní část sloužila k pohřebním bohoslužbám a vchod byl od jihu. Prostory nebyly uvnitř spojené. Rok vzniku tohoto karneru je neznámý, Podle Pröckla mohl být starší než sv. Mikuláš (Pröckl 1845 II, 114), ale prvně je uveden jako „carnarium“ roku 1295 (Tietz-Strödel 1992, 593). Na základě výnosu Josefa II. byly kosti ze suterénu v roce 1787 vyklizeny. Horní část kaple shořela při požáru města 1809, a protože nebyla opravena, byla její ruina v roce 1827 zbořena. Údajně neporušená dolní kaple je ukrytá pod povrchem (Grueber 1864, 37) a čeká na archeologický výzkum při plánovaných terénních úpravách v okolí chrámu. (Obr. 18)

Františkánský kostel Zvěstování P. M. – archeologický výzkum 1987-1989

V západní části rozrůstajícího se města Chebu se brzy po roce 1240 usazují menší bratří sv. Františka z Assisi neboli minorité. Jejich první kvardián Eberhard je zmíněn roku 1247. Roku 1256 byl v již hotovém klášteře ubytován a vydal listinu řezenský biskup Albrecht. Při požáru Chebu roku 1270 zachvátily 16. května ničivé plameny i klášter s kostelem. Obnovený chrám byl po necelých patnácti letech slavnostně vysvěcen 26. ledna 1285 za účasti pěti biskupů a římského krále Rudolfa I. Habsburského. Čtyři dny na to, 30. ledna 1285, zde byli oddáni český král Václav II. a Rudolfova dcera Guta. Freska upomínající na tuto událost byla objevena v roce 2012 na ostění původní gotické fortny kláštera, odkrytém za postranním oltářem v čele severní lodi. (Obr. 20).

Před plánovanou rekonstrukcí kostela zde v letech 1987 až 1989 provádělo Chebské muzeum archeologický výzkum, který měl zjistit stavební poměry před požárem v roce 1270. Hlavní pozornost byla věnována sakristii, situované netypicky mezi chórem kostela a křížovou chodbou. Tato sakristie o velikosti 5x10 m byla dosud historiky považována na základě starobyle vypadajících neprofilovaných klenebních žeber za pozůstatek původního románského kostela (Peťas 1966, 27; Šamánková 1974, 33). (Obr. 1) Při výzkumu bylo ale na jižní zdi sakristie zjištěno zřetelné napojení dvou rozdílných, ale v jedné linii probíhajících základů, z nichž ten západní patří k původnímu kostelu a východní k prodlouženému chóru dnešního kostela. (Obr. 2) Oba základy sahají do hloubky tří metrů až na dno dosud netušeného zahloubeného objektu. Nad napojením základů se pod omítkou objevilo nárožní armování ze žulových kvádrů, které naznačovalo, že stavba uhýbá do prostoru dnešního kostelního chóru. Pokračování 100 cm širokého základu této stavby bylo v následujícím roce pod podlahou chóru skutečně doloženo. Vedl kolmo od severní k jižní zdi chóru a uzavíral na východě původní kostel. Chór je tedy stejně široký jako původní kostel, ale o 11 m delší. Protože však pod celým chórem jsou novodobé krypty, nebylo možné zjistit, zda měl původní kostel více lodí. Vzhledem k tomu, že u jeho východního závěru nebyla zjištěna žádná apsida, lze předpokládat, že se jednalo o kostel halový.

Od severovýchodního rohu původního kostela vedl zřejmě základ další kamenné zdi směrem na sever a pokračoval až pod severní zeď sakristie, na kterou navazuje křížová chodba. Téměř po celé délce byl základ zjištěn pouze v negativu, jen na styku se zdí sakristie je dobře zachovaný. Je 100 cm široký a základová spára leží 100 cm pod úrovní nejmladší podlahy. Protože severní stěnou sakristie prochází, je jednoznačně starší. (Obr. 3) Bezpochyby se jedná o část původního ohrazení kláštera, které bylo zbouráno po požáru 1270, kdy byl přestavován a zvětšován nejen kostel, ale také klášter. Nález této zdi je dalším důkazem, že dnešní sakristie nemohla být původním kostelem před ničivým požárem. Původní gotická brána vstupu do kláštera se objevila v severní lodi kostela za oltářem po jeho odstranění. (Obr. 4) Na jejím ostění byla odkryta a zrestaurována freska, zobrazující m. j. postavu se znakem českého království, což může upomínat na zdejší svatbu krále Václava II. s Gutou Habsburskou v lednu 1285. (Obr. 5) Klášterní fortna byla během přestavby přemístěna do rohu křížové chodby, tedy tam, kde je dodnes. Uvolněná plocha kolem zaniklého vstupu posloužila k pohřbívání mnichů. (Obr. 6)

Pod podlahou sakristie byla nalezena část již zmíněného zahloubeného objektu, který je evidentně starší než objekty kláštera. Jak již bylo uvedeno, základy obou kostelů jsou zapuštěné až na podlahu tohoto objektu. V hloubce tří metrů byl nalezen 1 m široký vchod s výraznou rýhou po dřevěném prahu, nad ním je nízká podesta, ke které vede osm schodů, vydlabaných do jílového podloží. Celá šest metrů dlouhá severní stěna je opatřená 60 cm silnou kamennou obezdívkou. Podesta se schodištěm je obezděná 40 cm silnou plentou. (Obr. 7) Horní část schodištní plenty s kouskem přilehlého schodu je porušená výkopem pro základ klášterní obvodové zdi. U nejvyššího schodu je kůlová jamka od zárubně dveří. Východní a západní stěna objektu jsou jen pečlivě zadlabané do jílového podloží bez obezdívky, zatímco jižní stěna, tj. protilehlá ke schodišti, která byla zjištěna pod dnešním kostelem, je obezděná. Na rovné ušlapané podlaze byla černá kulturní vrstva obsahující keramiku z počátku 13. století, především keramické zlomky pokliček, dno nádoby s velkou plastickou značkou, výlevka a okraje typické pro toto období. (Obr. 8) Jedná se tedy buď o zatím největší obytnou zemnici o rozměrech 7x6 m nebo sklep velkého domu z doby středověkého osidlování Chebu.

Sklep (zemnice) byl zasypán někdy před rokem 1240, ještě před příchodem minoritů, kteří pak museli při stavbě kostela vykopat základy až na pevné podloží v hloubce 3 m. Severovýchodní nároží jejich prvního kostela, který vyhořel v květnu 1270, je dodnes zřetelně patrné. Při jeho obnově byla původně halová stavba prodloužena o 11 m směrem na východ a opatřena pětibokým závěrem. Rovněž navazující zeď kláštera byla zbořena a mezi kostelem a křížovou chodbou vznikla dnešní sakristie, která byla používána jako klášterní kaple k bohoslužbám po dobu stavebních prací v kostele, o čemž svědčí konsekrační kříže na stěnách, zachované v několika vrstvách, a základ oltářní menzy pod oknem. Nad zazděným dveřním otvorem na severní stěně, který původně spojoval kapli s křížovou chodbou, jsou v úzkých sondách vidět fragmenty objevených fresek. (Obr. 9) Po dokončení posledních barokních úprav kostela v 18. století byla kaple definitivně upravena na sakristii. Kvůli vestavění nábytku byly osekány zděné opěrné pilíře starobyle vypadající klenby. Z původního vybavení sakristie se zachovalo LAVABO a SACRARIUM. Lavabo je umývadlo, které slouží k rituálnímu umývání rukou kněze před mší svatou a bylo zabudované v zazděném průchodu do křížové chodby. Pod ním se nachází sakrárium, kruhovou žulovou deskou zakrytá kamenná odpadní jímka, do níž odtékala z lavaba svěcená voda dodnes zachovaným cihlovým žlábkem. (Obr. 10)

Při výzkumu kostela bylo zjištěno, že jak trojlodí, tak i věž na jižní straně kostela byly přistavěny později. Ve věži, přístupné z chóru i z jižní lodi, se nacházela kaple sv. Antonína, ze které se dochovala původní okenní vitráž s erbem tesařského cechu. (Obr. 11) Věž byla přistavěna k chóru po roce 1330 v místě staršího hřbitova, což dokazují hroby nalezené uvnitř věže. Jedna hrobová jáma byla stavbou věže porušená. Uvnitř chóru se podél jeho jižní zdi nacházely kostrové hroby v superpozicích orientované západ-východ. (Obr. 12) V 17. století byly v chóru zřízeny cihlové klenuté hrobky, kvůli kterým byla podlaha celého chóru zvednuta o 40 cm proti úrovni trojlodí.

V kostele bylo nalezeno několik mincí. Ve vrstvách nad hroby pod nejstarší podlahou byl nalezen hallský fenik s rukou (Handpfennig), ražený od konce 13. do začátku 15. století, (Obr. 13) a jedna dosud neznámá dutá ražba s gotickým E na kříži (snad chebská?) ze 14. stol. (Obr. 14) Nad zásypem zemnice v chóru byl nalezen dutý chebský fenik 14. století (Castelin 1956, 80).

V lodi, ač značně porušené recentními hroby a hrobkami, byla pod základy první chrámové stavby a triumfálního oblouku opět nalezena původní sídlištní vrstva, z níž pochází dutá stříbrná mince s kráčejícím ptákem zleva. Ta byla určena chebským numismatikem p. Václavem Klímou jako vídeňská ražba 13. století. (Obr. 15)

K překvapivému nálezu došlo po odstranění hlavního novogotického oltáře. Pod dřevěným pódiem před oltářem ležel mramorový krucifix, u něhož chyběla hlava Krista a horní část kříže. Na rozpažených rukou Krista stála oltářní menza. Plastika ležela na příčné cihlové zídce, která byla postavena na klenebním obloučku uprostřed 125 cm hluboké a vyzděné, jinak prázdné jámy. Pro takové uložení snad barokní sakrální sochy se těžko hledá logické vysvětlení. Mohl by to být pozůstatek hlavního barokního oltáře Bolestné Matky Boží od Sebastiana Kaisera z roku 1689. Ten byl v roce 1828 přemístěn do čela severní lodi a na jeho místě byl postaven oltář novogotický. (Obr. 16)

K zatím poslednímu zajímavému nálezu v kostele došlo v září roku 2000. Při přípravě divadelního představení podle starozákonní knihy Jobovy v rámci festivalu Uprostřed Evropy (Mitte Europa) prohledali zvědaví techničtí pracovníci saského divadla všecko, včetně krypty pod někdejší oratoří klarisek, do níž je přístup ze severní lodi kostela. Krypta je 12 m dlouhá chodba, po jejíchž obou stranách se nacházejí kobky, vždy po deseti ve třech řadách nad sebou, které byly původně zazděné. Většina z nich byla ale již probouraná, kosterní pozůstatky byly poškozené, často vandalsky rozházené. V jedné ze spodních kobek našli technici stříbrné mince z doby Třetí říše. Včasným zásahem pracovníků muzea se podařilo zajistit celý poklad, který obnášel 252 stříbrných dvou a pětimarek, ražených do roku 1939. Mnohé byly ještě zabalené v bankovních ruličkách. Kdo sem peníze v průběhu války ukryl, zůstane asi navždy tajemstvím. Každopádně mu válka zabránila v tom, aby si poklad vyzvedl.

Kostel zasvěcený Zvěstování Panně Marii je dnes majetkem města Chebu a postupně restaurován.

Literatura:

• Castelin, K. 1956: Chebské mincovnictví v době grošové (1305–1520). In: Numismatický sborník III, 73-113
• Klíma, V. 1961: Chebské brakteátové feniky. In: Numismatické listyXVI, 131-135
• Líbal, D. a kol. 1973: Cheb, soubor býv. Kláštera františkánů a klarisek. Stavebně historický průzkum
• Peťas, F. 1966: Historické město Cheb. In: Cheb, městská památková rezervace a hrad. Praha
• Šamánková, E. 1974: Cheb. Praha
• Šebesta, P. 1989: Nové příspěvky ke stavebnímu vývoji Chebu. In: AH 14/89, 123-130
• Šebesta, P. 2001: Poklad v klášterní kryptě. In: Sborník Chebského muzea 2000, str. 167-170

Do konce 13. století bylo v Chebu postupně postaveno jedenáct kostelů, z nichž dodnes jich stojí šest. Bohoslužby se v současné době konají pouze u sv. Mikuláše a v někdejším dominikánském klášterním kostele sv. Václava. Kostely františkánů, klarisek a křižovníků s červenou hvězdou jsou využívány příležitostně jako výstavní a koncertní sály. Ve třech ze zachovaných kostelů byly archeologicky zjištěny pozůstatky starších staveb, z nichž nejdůležitější je nález slovanského kostela pod štaufskou kaplí na Chebském hradě.

• 1. Slovanský kostel z 9. století
• 2. Jan Křtitel kolem 1180
• 3. Dvojitá kaple Friedricha Barbarossy 1183-1188
• 4. Kamenný dům (Steinhaus) před 1203
• 5. Synagoga počátek 13. století
• 6. Sv. Mikuláš do 1220
• 7. Sv. Michal před 1295
• 8. Františkánský kostel po 1240, nově Zvěstování Panně Marii 1270-1285
• 9. Klarisky 1268, kostel sv. Kláry 1465, nově 1720
• 10. Křižovníci s červenou hvězdou a kostel sv. Bartoloměje 1271, nově 1410
• 11. Dominikánký kostel Sv. Václava 1294-1303