Kostel a klášter Klarisek

Řád Klarisek, ženská odnož Františkánů – Minoritů, založený Klárou z Assisi a 1215 potvrzený jako řád minoritů papežem Inocencem II. Do Prahy ho roku 1233 zavedla sestra krále Václava I. Anežka (byla sama Klariskou). Do Chebu přišly Klarisky roku 1268, během první okupace Chebska králem Přemyslem Otakarem II., v době císařského interregna. Bylo to osm let po usídlení františkánských mnichů v Chebu. Tehdy přišly čtyři řádové sestry, zvané též terciářky, Hausel, Posel, Gertraud a Agnes, které neměly vlastní klausuru ani oděv. Ten dostaly až po zprostředkování kardinálem Mathäusem ze sv. Marie. Jejich řady rozšířily později ještě dvě zahraniční jeptišky z řádové provincie v Sasku, Adelheid a Gobhaus (Gobhart) a jako abatyše Jutta z Gurlitz (Görlitz, Burglitz). Zakladateli a staviteli kláštera byli dva chebští šlechtici, Honigar, pán na Seebergu (Ostroh) a Hecht, pán na Pograthu (Podhrad). Král Přemysl Otakar II. (1268-78) daroval klášteru vesnici Dřenice i se všemi důchody a poddanými. Roku 1270 vstoupilo do řádu několik dcer ze známých a bohatých chebských rodů, Barbara Hecht, Anna Colowrat, Cordula Junckher, Anna Bayer a Veronika Püchelberger. Klášter tak získal přijetím těchto movitých slečen značný majetek. Po velkém požáru města (16. května 1270), při kterém většinou ze dřeva postavený klášter vyhořel a v něm i čtyři řádové sestry, postavili opět Honigar a Hecht roku 1288 klášter nový. Papež Bonifác VIII. osvobodil klášter od všech daní. Tentýž papež vzal klášter Klarisek pod svou zvláštní ochranu. Engelhard Nothaft z Wildsteina (Skalná) věnoval klášteru svá léna v Hartoušově, Střížově, Pelhřimově a Horní vsi. Klášterní budova těchto františkánských minoritek od sv. Kláry byla přistavěna ke kostelu františkánských mnichů tak, že jeptišky mohly zamřížovaným otvorem, který byl navíc zakryt velkým obrazem, poslouchat kázání a mešní pobožnosti. Nesměly se ale dívat do kostelních prostor určených pro mnichy. Mezi další donátory patří např.: Frankengrünerové – přispěli mnoha kopami míšenských grošů na mešním vínem, Konrád z Buchau daroval roku 1406 klášteru úroky, které vlastnil kolem města Hofu. Král Jan Lucemburský udělil klášteru roku 1335 privilegium, že Klarisky nesmí být nikým nuceni platit žádné daně. Císař Karel IV. povolil jeptiškám kácet v říšských lesích dřevo pro vlastní potřebu, dále potvrdil roku 1373 všechny listiny císařů, králů a prelátů ohledně vesnic Dřenice, Oldřichov a dalších statků. Král Václav IV. povolil roku 1408 klášteru zakoupení statků v Částkově v Čechách a konfirmoval i privilegia císaře Karla IV. Klášter tyto statky roku 1409 opravdu zakoupil od Andrease Steinpacha za 130 kop českých grošů. Císař Zikmund potvrdil klášteru roku 1433 všechna privilegia. V témže roce vstupuje v pořadí již druhá Cordula Junckher do Kláštera (zemřela 1490). Ještě více majetku získával klášter přijímáním bohatých dcer. Roku 1464 vlastnil klášter jen na Chebsku 98 statků. Každý třetí rok mohly jeptišky volit novou abatyše, většinou ale potvrdily tu stávající. Každá řeholnice, která vstoupila do kláštera a nechala se inkorporovat, byla předvedena před senát a tam ji také zapsali do přijímací knihy. Díky zručnosti těchto pan vzniklo kolem roku 1300 chebské antipendium, které bylo nejprve umístěno v hradní kapli, později v kostele sv. Jodoka a odtud bylo přeneseno do městského muzea, kde se schraňuje jako velká vzácnost. Za vlády císaře Fridricha III. a českého krále Jiřího z Poděbrad byla roku 1463 do Říma k rukám papeže Piuse II. (Aeneas Sylvius) chebským senátem a zemským rytířstvem odeslána žádost, o zavedení přísné řehole do kláštera Klarisek, protože některé z jeptišek začaly vést zvrhlý život. Pius II. vystavil bulu, jejíž začátek zní takto: „Pius Episcopus – dilectis filiis in Waldsassen, et S. Aegidii in Nürnberg Bambergensis, et Ratisbonensis dioecesium Abbatibus, ac Decano Ecclesiae Wratislaviensis Salutem apostolicam. A Supremo Patre familias meritis licet in sufficientibus in Domo Domini dispensatores effecti etc.“ Teprve Paulus II. tuto reformaci roku 1465 uskutečnil. Za papeže provedli reformaci 29. waldsasský opat, Nikolaus Peisser z Chebu a Goldinus, kanovník řezenský, za krále Jiřího z Poděbrad hrabě Matouš Šlik, chebský purkrabí a chebská městská rada. Na doporučení papežského legáta Rudolfa, biskupa z Lavantu a kardinála Bessariona poručil Paulus II., aby bylo do Chebu posláno několik Klarisek z Norimberku, aby zde zavedly přísnou řeholi. Do Chebu přišlo pět jeptišek, které se po pěti letech opět vrátily do Norimberku. Stalo se tak záhy poté, co 13 zdejších sester, mezi nimi i Cordula Junckher, přistoupilo na přísnou řeholi a po přijetí 17 novicek. Celkem obývalo klášter v roce 1470 36 jeptišek, protože čtyři ze sester, které opustily klášter v důsledku reformace, opět vstoupily do řádu. Protože současně proběhla i reformace řádu Františkánů, obdržely Klarisky mnoho důchodů, které nemohli chudobě povinovaní konventuálové nadále vlastnit a dle řádových pravidel také v budoucnu požívat. Od roku 1499 v čele kláštera stojící abatyše Kateřina ze Seeberku. Ta nechtěla roku 1525 zaplatit městskou daň , vydržovat koně, žoldáky a posílat poddané na těžkou práci, protože klášter byl právě těchto povinností díky královským privilegiím zproštěn a stál i pod jejich přímou ochranou krále. V témž odmítavém postoji setrvala i její nástupkyně od roku 1533 Uršula, hraběnka Šliková. Rozhořel se spor, ve kterém nechybělo ani násilí. Dlouhotrvající rozepři ukončil až roku 1534 královský komisař Albín Šlik, hrabě z Passaunu smírem. Bylo dohodnuto, že pokaždé, když město Cheb zaplatí do pokladny 1000 zlatých, přispěje klášter 30 zlatých, dále bude vydržovat jednoho koně a pacholka, podle okolností však i dva a senátu odpustí roční úrok 20 grošů za klášterem přenechané pozemky použité na rozšíření městského hřbitova. Na oplátku se ale senát zavázal, že přivede do kláštera potrubím vodu a celý rozvod bude i udržovat. Roku 1534 se klášter opět postavil na odpor proti generální řádovou kapitulou v Nise přijatému zpovědníkovi, pateru Kašparu Sagerovi ze sasské provincie. Protože ale chebský klášter patřil do provincie české, chtěly se Klarisky přímo postavit proti bule papeže Pavla III. (8. listopad 1534) a zvolit si ještě jiného zpovědníka. Když po několika stížnostech 15. srpna 1537 v Římě kardinál Franziscus, gubernátor a protektor sv. řádu observantů na pokyn Pavla III. pohrozil, že všechny abatyše, priorky a řádové sestry sesadí z jejich úřadů a vyhlásí nad celým jejich konventem klatbu, pokud i nadále budou odpírat poslušnost ustanovenému ministru Kašparu Sagerovi, obrátily se jeptišky na císařské veličenstvo, které je odkázalo na papežského nuncia, krále Ferdinanda I. a Johanna Maroniho, biskupa řezenského. Císař je poté (9. března 1538) pověřil, aby až do urovnání sporu papežem určili provizorního zpovědníka z řad světských nebo řádových kněží. Že se chebské klarisky ani později rozhodnutí protektora nepodřídily, nýbrž žily i nadále jen s povolením nuncia dokazuje ta skutečnost, že jejich kaplanem a duchovním rádcem byl světský kněz. Roku 1540 prodal klášter desátek kolem Chebu měšťanům za 464 zlatých a městu vesnici Skalka i s lesy. Luteránství proklouzlo za klášterní zdi také, ale ne v plném rozsahu, stačilo to ovšem na to, aby několik řádových sester vnímalo klausuru jako nesnesitelnou. Mezitím vydala abatyše Margaretha z Aue 1558 listinu, ve které se zbavuje ve prospěch všech poddaných kláštera práva odúmrti. V letech 1557-58 opustilo klášter 5 sester. 3. února 1559 je následovala i abatyše Margaretha z Aue, protože marně u observantského provinciála žádala o povolení, aby mohla vystoupit z kláštera. Již předtím odeslala mnoho povozů skrze svého správce, rok předtím zastavila klášterní statek a 41 důchodů městu Chebu za 2000 zlatých a prodala zásoby. Protože prodejní cena těchto klášterních statků byla velmi nízká, nemohl nebo nechtěl císař prodej povolit, protože zástava těchto statků a realit nesměla proběhnou bez předběžného schválení císaře nebo papeže. Na pokyn z nejvyšších míst bylo 4. dubna 1558 po složení jistiny 1600 říšských tolarů u dvorské kanceláře chebskému purkrabímu Jáchymovi ze Švamberka na Kynžvartu předán velký poplužní dvůr a statek Klarisek, Kryštof Zedtwitz na Libé získal po vkladu 2160 říšských tolarů 22 rolnických desátků, oba vše získali na čtyři roky. Výnosy ze všech těchto poddaných činily ročně 297, 5 měr, z toho polovina žita a polovina ovsa, 93 kuřat, 58 sýrů, 20 kop vajec, 2 zlaté a 19 krejcarů v penězích a 12 rolí lnu. Po uplynutí čtyř let (1564) zastavila roku 1559 nově jmenovaná abatyše Anna Veyl po znovunavrácení statků se svolením císaře Ferdinanda I. tytéž statky i se 41 poddanými stejným nájemcům za 100 zlatých a 3,5 měr žita a ovsa. Abatyše, která se zprotivila řádovým sestrám i městu, byla po šestileté správě kláštera sesazena z funkce a opustila 27. prosince 1565 tajně klášter. Na její místo nastoupila abatyše Apolina Junckher (zemřela 1579). Během této poslední zástavy klášterního majetku odpustil chebský magistrát klášteru 1566 ročně 10 zlatých z jeho odvodů a nepožadoval po klariskách povinnost poskytnout koně, vydržovat žoldáky a povozní robotu a to vše do té doby, dokud se klášter nevzpamatuje a nebude moci znovu vše vyjmout ze zástavy. Magistrát se snažil, jako patron kláštera, pozvednout jeho renty. Odpustil roku 1560 poddaným 3559 zlatých na obilných desátcích, vykonával bezúplatně soudnictví nad poddanými kláštera a během zástavy vyplácel i klášterního šafáře. Když se roku 1564 přiklonilo takřka celé město Cheb k učení M. Luthera, opustili takřka všichni katoličtí duchovní své farní a dceřinné kostely. Dominikánský klášter se až na jednoho kněze také vyprázdnil, jinak zůstalo jen pár duchovních v komendě řádu Křížovníků s červenou hvězdou a klášter Františkánů zůstal také zcela prázdný. Jen Klarisky si udržely své počty a to přijetím 30 chebských a 19 cizích bohatých novicek. K udržení kláštera přispěl velkou měrou císař Rudolf II., který obnovil všechna stará práva a privilegia a poručil, že pokud nebudou chebští nebo jejich poddaní klášter podporovat nebo jim úředníci města nebudou nápomocni, je konvent zmocněn vyhledat si svého ochránce na území Koruny české. Roku 1603 proběhla poslední vizitace kláštera sasským observantským provinciálem. Počínaje rokem 1606 spadaly chebské Klarisky do pravomoci hornoněmecké štrasburské observantské provincie. Když chebská městská rada předstírala nemajetnost, aby nemusela roku 1618 zaplatit místodržícími nařízený poplatek 2000 zlatých, přišlo nařízení, že mají chebští klášter Klarisek i s rentami buď sami koupit nebo prodat. Protože si ale městská rada stěžovala, poručil císař Matyáš, aby byl klášter i nadále ochraňován a na jeho důchody se nesmí sáhnout. Bez ohledu na tento příkaz byly jeptišky roku 1619 donuceny místodržícími zaplatit 4000 zlatých na válečné výdaje a k tomu ještě dalších 2000 zlatých. Při obsazení Chebu Sasy roku 1631 byl ohrožen i klášter. Sasští vojáci dokonce vyrazili vstupní bránu do kláštera a snažili se proniknout i dále. Zastavil je ale jeden důstojník, který se jim postavil do cesty a umožnil tak jeptiškám, aby se mohly vyplatit penězi. Poté co roku 1647 obsadili Cheb Švédové a začali s drancováním, musel klášter v poměru ke stavu svého majetku zaplatit 420 zlatých. Také roku 1742 při francouzském drancování zaplatil klášter 10 000 zlatých a 130 zl. za vlastní zvony. Klášter se tak dostal prakticky na mizinu a jeptišky musely zastavit a částečně i prodat kostelní stříbro. Jako by nestačilo, že jeptišky zaplatily tak vysoké výkupné za drancování, francouzské oddíly zabavily ještě obsah sýpek, zničily celou setbu a vypálily krásný šafářský dvůr před Horní branou. Také poddaní kláštera utrpěli takové škody, že se Klarisky musely několik let obejít bez jejich odvodů. Už roku 1708, hned jak se klášter po skončené 30tileté válce znovu zotavil a vykoupil všechny zastavené desátky, byl starý kostek zbořen a položen základní kámen nového kostela sv. Kláry waldsasským prelátem Albertem Hausnerem. 17. srpna 1712 byl kostel řezenským světícím biskupem vysvěcen. Abatyše Bernardina Vetterle z Wildenbrunu (1707-1723), která se stavbou kostela začala, dokončila také výstavbu prostorné, dvoupatrové klášterní budovy, domu pro úředníky, statku, pekárny a pivovaru. Nechala postavit také klášterní statek a rybárnu v Dolních Lomanech. Obilná sýpka ve městě byla postavena teprve roku 1745. Práce Klarisek spočívala hlavně v pravidelných motlitbách uvnitř i vně chóru, potom v ručních pracích se zlatým a stříbrným drátem nebo ve zhotovování relikviářů a svatých obrázků. Klášterní důchody se zvětšovaly hlavně díky výrobě známého léčivého nápoje Mithridatu a žaludečního likéru, skvělé bylo i cukroví a vyhlášené perníčky. Císař Josef II., protože se Klarisky nemohly rozhodnout, zda-li budou státu užitečné tím, že budou vyučovat mladé dívky, klášter 7. února 1782 zrušil, aby mohl dotovat nové farnosti, školy a církevní stavby. K 15. říjnu muselo 31 jeptišek klášter opustit a obdržely přiměřené důchody. Bez penze zůstaly pouze dvě novicky a poslední penzionovaná jeptiška, Katarina Josefa Heitzer, zemřela 5. dubna 1837. Při zrušení klášter vlastnil 21 257 kroků lesa, 27 rybníků, 635 kárů, 6 mázů a 2 hrnce pytlového desátku, 711 měr a 5 mázů obilného desátku, jeden šafářský dvůr o 74 měr osiva, 84 fůr sena a 37 měr z druhé senoseče, 11liber a 22 nugetů zpracovaného stříbra, 286 zlatých a 44 krejcarů starých peněz, 91 476 zlatých kapitálu, 11 656 zl. pohledávek, 4 libry mincí a 381 zlatých na hotovosti. Tento klášter patřil po zrušení k tzv. c. k. fondu církevních statků. Z odsvěceného klášterního kostela byl se svolením Jeho Veličenstva císaře předán hlavní oltář a mnoho bočních oltářů spolu s dvěma vyřezávanými těly Krista do kostela sv. Mikuláše. Varhany, lavice a dva zvony byly převezeny do kostela v Křižovatce, ornáty si rozdělili Františkáni a místní farní kostel, monstrance, ciborium a kalichy se dostaly až do Prahy. Magistrát obdržel písemné svolení, že může připravovat Mithridat i se všemi příslušnými nástroji a rekvizitami. Klášter se upravil na výchovný ústav pro 48 vojenských synů, z kostela se stal c. k. sklad soli, o pozemky a důchody pečoval správce a kontrolor. Roku 1811 prodal stát kostel, klášter, vedlejší budovy, statek, stáje, rybníky, úroky a desátky za 335.000 zlatých směnek Lorenzovi Wolfovi na Kopetzen. Z toho odkoupil roku 1816 c. k. kriminální fond část klášterní budovy za 28 000 zl. a nechal vše přebudovat na kriminální ústřednu se 31 celami, komisními a nemocenskými pokoji a byty pro hlídače vězňů a žalářníka. Dodnes zachovaná oplechovaná věž tvoří hranici mezi kriminální ústřednou a hospodářskými budovami Klarisek. 24. května 1829 se konala veřejná dražba a bývalý klášter získal za 150 000 zlatých Kaspar Wilhelm a jeho syn, kteří ho vlastní dodnes. Vesnice patřící buď celé nebo jen většinou statků ke klášteru: Mostek, Děvín, Povodí, Vonšov, Vrbová, Zelený Háj, Bor, Horní Lipná, Hluboká, Dolní a Horní Částkov, Krásná Lípa, Dřenice, Oldřichov a Vojtanov. Tyto osady čítaly 306 domů a 1832 duší. Sv. Klára vykonávala nad těmito všemi inkorporovanými statky příslušnou jurisdikci a soudní pravomoci stejně jako u šlechtických statků. Po zrušení poddanství přestalo i toto soudní a vrchnostenské právo platit. Prökl 1877,608-616

CN203/8-4Sturm 1952

Obléhání Chebu Švédy v roce 1647 bylo stejně jako k mnoha jiným budovám města nelítostné i ke konventu kláštera sv.Kláry, stojícímu těsně u obranné zdi. O této době podává zprávu klášterní kronika: „Obléhání trvalo celý měsíc, během nějž byly městské zdi dnem i nocí značně poškozovány dělovými koulemi – k našemu zděšení, protože náš klášter stojí hned u městské zdi, a panovaly proto obavy z vpádu nepřítele. Sbor byl zrušen, každá se breviář modlila sama, velmi krátký noční odpočinek jsme musely strávit ve sklepě. Abatyše byla tehdy Klara Meyer, zpovědník Sigismund König, učený a zkušený muž, který nám neustále pomáhal radami a skutky, utěšoval a posilňoval nás, zvláště když nepřítel několikrát začal útočit na město.“ Po kapitulaci pevnosti byly jeptišky těžce postiženy částkou, která na ně připadla na výpalné a také těžké dobové poměry se podepsaly na majetku kláštera, takže se nepomýšlelo na důkladné opravy utrpěných stavebních škod. Budovy byly časem o to zchátralejší. Roku 1692 se velká část hlavního zdiva zřítila a promáčkla střechu koňské stáje, také několik klášterních cel bylo tímto zřícením zničeno. Dost dlouho protahovaná důkladná renovace budovy kláštera se tak stala nevyhnutelnou. Nejdříve byla zahájena znovuvýstavba budovy konventu a hospodářské budovy, hned se ale muselo přistoupit také ke stavbě nového kostela, protože starý měl roku 1704 silné trhliny, takže jej jeptišky již nemohly používat jako kúr. Poté co byla stará kostelní budova z nutnosti zbořena, položil roku 1708 opat z Waldsassenu Albert Hauser základní kámen k novému kostelu. Nová budova konventu, která přiléhala na starý klášterní komplex, se táhla podél městské zdi až ke klášterní zahradě františkánů a využívala i část tamní hradby. Městská zeď, která byla zřejmě následkem ostřelování Švédy alespoň zčásti pobořená, byla o kousek posunuta k příkopu. Kostel byl na Františkánském náměstí vsazen do budovy kláštera tak, že podélné průčelí, v jehož středu byl situován vchod, stálo do náměstí. Tak měl kostel Sv.Kláry severojižní polohu; oltář ležel při severním úzkém průčelí. Při této stavbě byl poprvé úplně uskutečněn formálnímu princip českého podélného křídla, jehož slohové působení lze doložit až do západního Německa (Neresheim). Kostel se skládá z lodi s pozedními pilíři o třech jitrech s příčně oválnými kopulovitými místnostmi a emporou postavenou v jižní části. Za stavitele kostela, velmi působivého svou umírněnou podobou, platí potomek významné stavitelské rodiny, která do Čech přišla z Franků. Po dokončení jeho stavby byl kostel 17.srpna 1712 vysvěcen regensburským světícím biskupem Albertem Karlem von Wartenberg. Tomuto nádhernému klenotu barokního stavebního umění ovšem bylo dopřáno o málo více než půl století, aby sloužil svému účelu jako klášterní kostel. Se zrušením kláštera císařem Josefem II. roku 1782 byla stavba sekularizována. Hlavní oltář a čtyři postranní oltáře přešly s císařským svolením do majetku městského farního kostela Sv.Mikuláše, rovněž relikvie svatých Maxentia a Markéty tam byly radou a měšťany slavnostně převezeny. Varhany, kostelní lavice a dva zvony přišly zčásti do kostela náboženského fondu do Křižovatky, ornát částečně do kostela františkánů, zčásti do městského kostela, monstrance, ciboria a poháry do Prahy.

(Sturm 1952,321)

Stavbou nového kostela a klášterních budov v letech 1708 – 1712 byla uzavřena pozoruhodná architektonická podoba Františkánského náměstí. Naproti nejlépe dochované, stylisticky jednotné stavbě gotického kostela františkánů z 13. století byla postavena jedna z nejvýznamnějších staveb barokního Chebu. Významný barokní stavitel Christoph Dientzenhofer, který pracoval v letech 1693 – 1701 na stavbě chebské pevnosti, je jako autor prostorových koncepcí kostelů v Chlumu sv. Máří, paulánského klášterního kostela v Obořišti a kostelů sv. Markéty a sv. Mikuláše v Praze řazen mezi přední architekty pozdního baroka v Čechách. A právě kostel sv. Kláry v Chebu představuje jednu z jeho nejlepších prací.

Řád klarisek, který se usadil v Chebu v těsném sousedství františkánů, používal až do stavby vlastního kostela v roce 1456 kapli v přilehlém františkánském kostele. Při obléhání Chebu Švédy v roce 1647 byl u hradební zdi stojící klášter těžce poškozen ostřelováním a po válce chyběly prostředky na obnovu. Zřícení hradební zdi v roce 1692 poškodilo část klášterních budov natolik, že oprava byla nevyhnutelná. Díky abatyši Bernhardě Vetterlové, která byla představenou kláštera v letech 1688-1723, bylo rozhodnuto o úplné obnově kláštera. Již za pět let po zahájení stavebních prací byla v roce 1697 dokončena výstavba hospodářských budov za kostelem a budova konventu, která zabírala dvěma křídly celý prostor podél městských hradeb až k františkánské klášterní zahradě. Po dokončení hlavních budov kláštera v roce 1704 bylo nutné zbourat i starý kostel, u kterého se objevily trhliny a hrozilo zřícení. V roce 1708 byl waldsassenským opatem položen základní kámen a čtyři roky poté byl řezenským biskupem nový kostel vysvěcen.

Christoph Dientzenhofer stál v Chebu před úkolem začlenit novou stavbu do již stojících budov konventu a zároveň zachovat přístup k budovám v zadní části dvora. Řešením se stala, obdobně jako u dominikánského kostela, úplně nová orientace prostoru, která umisťuje oltář do severní části, a kostel je propojen s budovou konventu tak, že obě jeho podélné fronty tvoří symetrická průčelí.Třídílný půdorys vnitřního prostoru pak tvoří dvě velká klenební pole s připojeným pravoúhlým prostorem oratoria s dvěma odstupňovanými emporami.

Právě portál s příjezdem na dvůr pod oratoriem bylo jedno z dalších neobvyklých řešení, které vyplynulo s nutnosti vybudovat spojovací článek mezi klášterem a kostelem. Reprezentativní charakter symetricky členěného průčelí dotváří volutový štít doplněný na stranách kamennými sochami sv. Kláry a sv. Františka a zakončený křížem mezi atributy řádu.

Díky nedávno v řezenském archivu nalezenému situačnímu plánu z roku 1755 máme dnes již přesnější představu o uspořádání kláštera i celé zástavby Františkánského náměstí. To bylo podélně rozděleno zdí, která oddělovala oba kostely. Vedle špejcharu byl možný přístup k kostelu pouze přes dřevěnou branku. Mezi špejcharem a kostelem byl nad druhým průjezdem do dvora byt písaře. V zadní části byl dvůr uzavřen domem hostů a domem s byty pro správce a čeleď. Oba domy jsou dodnes propojeny dřevěnou pavlačí nad bývalými chlévy. V jižním dvojkřídle podél hradební zdi byl pivovar a kanceláře. Zbývající část vedle kostela tvořila klausura, která protínala celé náměstí až k mezihradbí za františkánským kostelem. V této části kláštera, která vznikla jako oddělená budova až v roce 1902, když byl zbourán celý střední trakt pro dnešní průchod k Divadelnímu náměstí, byl refektář a klášterní knihovna.

Tento největší chebský klášter, dokončený vlastně až stavbou špejcharu, pozoruhodnou prací chebského tesaře Johanna Kaspara Fleissnera z roku 1744, byl po necelém půlstoletí v roce 1782 císařem Josefem II. zrušen a v roce 1811 budovy rozprodány. Z kostela se stalo skladiště soli a ledu pro jeden z chebských pivovarů, v bývalé klausuře byla umístěna vojenská škola, ze samostatného, odděleného křídla se stalo vězení a od roku 1912 je zde umístěn chebský archiv. Z umělecky cenného zařízení kostela, které bylo předáno do různých kostelů či odvezeno do Prahy, se nedochovalo téměř nic. Hlavní oltář a čtyři z bočních oltářů byly převezeny do kostela sv. Mikuláše, kde se jejich stopa ztrácí. Z původního zařízení se tak dochoval jediný boční akantový oltář, který nalezneme jako hlavní oltář v kostele v Třebeni, a téměř zázrakem jediná nástropní malba nad emporou od Jeana Clauda Moonoa z roku 1702.

Po první světové válce byl naprosto zdevastovaný kostel zachráněn Spolkem pro výstavbu pamětní síně. V roce 1923 vykoupilo město celý klášterní areál a s velkou finanční podporou státu, bank a spolků byl kostel restaurován do původního stavu. V roce 1926 byla vypsaná soutěž na zřízení pamětní síně pro padlé v první světové válce. Vítězný návrh architekta Scherera a malíře Grusse byl postupně realizován a až v roce 1937 byla na čelní severní stěně dokončena monumentální nástěnná malba. Ať již byla umělecká hodnota tohoto nového freska jakákoliv, bylo jednoznačnou výpovědí proti válce. Přesto byla po roce 1945 odstraněna a kostel byl dlouhou dobu skladištěm konfiskovaného německého majetku. Po náročné opravě a restaurování interiéru v letech 1965-1969 a instalaci varhan na místě původního oltáře byl kostel opět v roce 1973 zpřístupněn jako výstavní a koncertní síň galerie v Chebu.

Pozoruhodnými proměnami prošel i bývalý dům hostů klarisek. Do dnes nalezneme v podloubí za průjezdem sloup s podivným nápisem. Je to při přestavbě kláštera obráceně postavený, starší sloup s letopočtem 1510 na původní hlavici. V domě samotném byla od počátku století známá vinárna Věčné světlo s prohlášenou kuchyní. Tato dobrá tradice byla překryta skutečnostmi, že se po roce 1933 stal tento dům quasipietním místem kolébky Sudetoněmecké vlastenecké fronty, a od roku 1970 na dalších 20 let nechvalně známým osvětově hospodským zařízením socialistického svazu mládeže. Po roce 1990 zde Společnost Balthasara Neumanna vybudovala centrum pro setkávání Čechů a Němců. Bývalý špejchar klarisek se stal po dokončené opravě v roce 1969 depozitářem Chebského muzea a ve zbývajících částech kláštera dnes sídlí chebský archiv.

Přehled základních dat:

1268 - první zmínka o řádových sestrách v Chebu

1287 - stavba oratoria s oltáři při kostele františkánů

1317 - vysvěcení oltářů

1465 - stavba vlastního kostela

1466 - dokončení kostelního chóru

1469 - vysvěcení oltářů

1647 - klášter poškozen ostřelováním

1692 - zřícení části budov, zahájení nové výstavby

1697 - dokončená část nového kláštera

1704 - kostel poškozen trhlinami

1708 - položení základního kamene nového kostela

1712 - vysvěcení nového kostela

1744 - dokončena stavba špejcharu

1782 - císař Josef II. ruší klášter

1811 - prodej jednotlivých budov a kostela

1902 - vybourána část jižního křídla pro průchod k divadlu

1923 - vykoupení kláštera městem, zahájení oprav kostela

1926 - začátek budování pamětní síně

1937 - Franz Gruss dokončuje fresko

1945 - kostel se stává skladištěm

1956 - zahájeny opravy v rámci asanace města

1963 - kostel získává galerie v Chebu

1969 - dokončeny opravy a restaurátorské práce

1973 - otevřena výstavní a koncertní síň.

(Boháč 1999,61-65)