Kostel sv. Jodoka

Stavba tohoto pozdně gotického kostelíku vystavěného chebskými měšťany v roce 1430 poblíž řeky ve vzdálenosti čtvrt hodiny od města je bezvýznamná. Zachovaly se zde však některé zajímavé dřevořezby a především antipendium, které si zasluhují bližší komentář. Postranní oltář zobrazuje ukřižování Krista podle Dürerovy kresby vytesaný v roce 1687 zdařile do hrubozrnné žuly. Také druhý postranní oltář zobrazuje řezby podle Dürerových vzorů, které jsou však provedeny ve dřevě. První oltář darovala paní Katharina Sybilla von Ottengrün, která nechala vystavět křížovou cestu podle vzoru norimberských zastávek vyhotovených Adamem Kraftem. Tuto křížovou cestu nechala rozestavit mezi kostelem sv. Michala („Karnerkirche“) a sv. Joštem. Z této křížové cesty existuje ještě několik tabulí, které odpovídají formátu jmenovaného oltáře a zároveň jsou vytesány ze žuly. Nesporně důležitější, pravděpodobně se vztahem k hradní kapli se jeví antipendium hlavního oltáře, jedna z nejstarších výšivek skleněnými perlami, které byly dosud nalezeny. Výtvarné dílo je 7 stop široké, 3 stopy a 1 coulů vysoké, vyšité na jemném hedvábí, které se nyní zdá bělavé, v poškozených cípech však načervenalé. Pravděpodobně bylo původně světle růžově červené. Dvě řady oblouky ohraničených políček, každá tvořená deseti, se nad sebou rozprostírají a zobrazují právě tolik postav svatých (dohromady dvacet), které jsou od sebe odděleny sloupy zdobenými krychlovými hlavicemi. Na archivoltách a tam kde tyto nedosahují, na hlavicích sloupů jsou perlami vyšitá jména svatých. V horní řadě – pořadí dodržované zleva doprava – se nacházejí následující postavy: 11. ANG GABRIEL 12. MARIA 13. AGATA 14. MARIA 15. CLARA 16. MARIA 17. KATERINA 18. LVCIA 19. BARBARA 20. BIBIANA. 1.-2. Anděl Gabriel a Marie představují anglický pozdrav: anděl zdvihl ruku a obrací se k Marii, ta sklání hlavu, pokládá ruku na hruď a svatý duch se v postavě holubice vznáší nad její hlavou. Postavení obou postav odpovídá nejstarším zobrazením. Pohyb svaté Panny vyjadřuje skutečný pocit. 4. Zde je Marie představena s již dospělým Kristem, který ji vede za ruku a v druhé ruce drží jablko. 6. Trůnící Marie s korunou na hlavě a s dítětem v náručí. Mezi zbývajícími postavami vynikají jemnější kresbou sv. Klára a sv. Viviana: první rozevírá ruce a není označena žádným atributem, druhá drží v jedné ruce květinu a ve druhé palmovou ratolest. Ve spodní řadě spatříme: 11. IOHANNES 12. IACOBVS 13. IACOBVS 14. MARGARET 15. MARIA 16. IESVS 17. AGNETIS 18. CAECILIA 19. KVNIGVNDS 20. VRSVLA Jan a oba Jakubové jsou zobrazeni v mnišském šatu s kúrovou sukní a tonsurou a sv. Markéta vráží kopí do chřtánu drakovi svíjejícímu se u jejích nohou. Kristus a Marie stojí proti sobě, on jako soudce světa, ona jako mírná orodovnice. Sv. Anežka drží velikonočního beránka, zbývající postavy jsou zobrazeny se všeobecnými znaky, palmovými ratolestmi a knihami. Každá řada oblouků je 14 coulů vysoká, výška postav dosahuje 9 1 coulu: obrysy jsou vyšity černými, velmi malými perlami, stejně tak i boty, vlasy a oči. Naproti tomu tváře a ústa jsou zvýrazněna rumělkově červenými perlami. Červené perly se skládají z korálů, u Krista a obrazů Marie byla bílá barva zobrazena pravými perlami, které však z největší části zmizely. Skleněné perly s výjimkou černých zachovávají velikost hrubého stavebního písku, jsou hranaté a nestejné, vyvolávají většinou světle modré a světle zelené tóny na oděvech, stínované mírně tmavě zelenými a tmavomodrými perlami. Jinou červenou barvu než barvu korálů není vidět: naproti tomu se objevují mléčně bílé a výjimečně slámově žluté nebo také pozlacené perly. Nad oběma řadami oblouků se rozprostírá přes celou šířku antipendia ještě 9 zoll vysoký pruh: tento pruh obsahuje 14 hlav. Krista a Marii uprostřed, obklopené dvanácti apoštoly. Tyto hlavy jsou malovány na pergamenu barvami na miniatury, vystřižené těsně u obrysu a takto nalepeny na podklad, že okolní oděvy vypadají také jako nimbus vyšitý perlami. Všichni apoštolové mají dlouhé vousy a jsou si podobní, jen Jan zůstal bez vousu a naklání se obvyklým způsobem proti Kristu. Zdá se, že jsou tyto miniaturní obrazy novějšího původu. Byly přišity asi teprve tehdy, když se poškodila perlová výšivka, která tvoří horní okraj. Ačkoli mají také uměleckou hodnotu, vzbuzují na rozdíl od výšivky jen nepatrný zájem. Mezi hlavami a horní řadou oblouků se vine nápis tvořený měděnými a pozlacenými majuskulními písmeny, s jejichž rozluštěním jsme si delší dobu nevěděli rady. Až do doby než se zjistilo, že jemným hedvábím připevněná písmena již jednou odpadla, a byla poté přišita libovolným způsobem nějakou obyčejnou švadlenou vedle sebe. Pravděpodobně zde stála jména apoštolů, možná i nějaké biblické rčení. Na levé straně antipendia pokračuje výšivka na kusu hedvábné látky přibitém za rámem a nechává tušit, že také postranní strany oltáře byly vybaveny tímto způsobem. Hedvábí je napnuto na silném plátně a to celé je nataženo na slepém rámu. Dodržený umělecký styl v architektonickém uspořádání je styl románský, který se vyskytuje u miniatur a výšivek ještě v 15. století. Postavy ukazují však gotické pojetí. Okolnost, že je obraz svaté Kláry utkán, znamená, že dobu vzniku nemůžeme zařadit před rok 1300. Záliba, s jakou jsou zobrazeny ženské postavy, vyvolává domněnku, že toto umělecké dílo bylo zhotoveno ženskou rukou a sice jednou z řádových sester, neboť jen někdo takový by mohl zobrazit apoštoly v mnišském šatu. Jestliže podle popisu vyvolává tato výšivka dojem neobvyklého bohatství, je toto ještě větší díky nespočetným malým pozlaceným rozetám vytepaným do měděného plechu, přičemž jsou vyzdobeny proužky obruby, mezery a dříky sloupů. Vzhledem k tomu, že přesný nákres tohoto antipendia by byl možný pouze v mnohem větším měřítku než jaké bylo stanoveno pro zbývající ilustrace, byly vybrány nejpříznačnější detailní části a připojeny v odpovídajícím měřítku, aby se podařilo alespoň názorně ukázat charakter tohoto díla. Postava 51 představuje začátek obrazu s anglickým pozdravem spolu s hlavami apoštolů nacházejícími se nad tím, postava 52 krychlovou hlavici a postava 53 hlavu sv. Kateřiny ve skutečné velikosti. Nyní se ptáme, jak se toto umělecké dílo dostalo do mnohem mladšího a ve všech dobách nevýznamného kostela sv. Jodoka a odkud vlastně pochází. Jsme odkázáni na již zmiňovanou dobrodinku paní von Ottengrün, které je připisována největší část zařízení kostela. Že mohlo antipendium zhotovené za knížecí prostředky najít vhodné umístění pouze v hradní kapli, je o to zřejmější, když si uvědomíme, že na jedné straně by bývalo bylo pro hlavní kostel příliš malé a na druhé straně jsou v obrazu často zasazeny sv. Uršula a sv. Panna, jimž je kaple zasvěcena. Při mnoha požárech, které hrad postihy a jeho dlouholetým zanedbáváním se mohlo lehce stát, že se dílo ocitlo v nějakém domě a bylo zapomenuto do té doby, než ho získala paní von Ottengrün, která ho odkázala kostelu sv. Jodoka.

(Grueber 1864)

O třicet let později byl ve východní částí předměstí za Lodní bránou postaven, stejně jako mnoho obdobných kostelíků v okolí Chebu během následujících desetiletí ,venkovský kostelík sv. Jodoka. Jeho poloha sváděla k domněnce, že byl založen jako špitální kostel a útočiště před morem. Špitální budova ovšem byla přistavěna až v 16. století a později se proměnila v chudobinec u sv. Jodoka. Vybudován v letech 1430-1439 z prostředků měšťanské nadace. Původní, přilehlá kaple byla využita jako zákristie. V roce 1945 byl kostel při ostřelování viaduktu těžce poškozen. Prostý kostelík leží malebně u břehu Ohře. Jeho jedinými ozdobami jsou vysoká sedlová střecha a výklenek pro sošku nad portálem. Interiér Jednoduchý sálový prostor na pravoúhlém půdorysu s třístranně uzavřeným chórem a plochým, dřevěným stropem. Díky velkolepým donátorům získal prostý kostel v 17. století několik drahocenných uměleckých děl. V roce 1687 darovala Sybilla Otto z Ottengrünu kostelu původně polychromovaný mramorový reliéf znázorňující scénu Ukřižování podle předlohy Albrechta Dürera a nechala postavit křížovou cestu ke kostnici sv. Michala, kterou vytvořil stejný umělec z reliéfních desek opět podle Dürerova vzoru.

(Katalog 1994,42)