• Větší písmo
  • Menší písmo
  • Odstíny šedé
  • Zvýšit kontrast
  • Podtrhnout odkazy
ÚVOD MAPA VIRTUÁLNÍ CHEB HISTORICKÉ KROVY ARCHEOLOGIE ČASOVÁ OSA
toggle-bar toggle-bar PORTÁLY MĚSTA CHEB
PAMÁTKY KOSTELY A KLÁŠTERY KOSTEL SV. MIKULÁŠE
ZPĚT NA VÝPIS visit cheb ikonka šipky

Kostel sv. Mikuláše

Přístupné pro veřejnost (dle provozní doby) Skupinové návštěvy 360° zobrazení
Chrám sv. Mikuláše a Alžběty v Chebu z prvé poloviny 13. století je katolický farní kostel otevřený široké veřejnosti. Lze zde obdivovat krásu architektury a zůstat v tiché meditaci, sestoupit do hlubin země a prohlédnout si expozici v kryptě kostela nebo vystoupat na jižní věž a obdivovat z věžní vyhlídky krásu města i dalekého okolí. Společenství katolických křesťanů se tento posvátný prostor snaží rozvíjet jako „Prostor pro přiblížení“ – přiblížení člověka k člověku, národa k národu, Boha k lidem, lidí k Bohu…
Zobrazit více
visit cheb kostel sv. mikuláše
visit cheb ikonka šipky ADRESA
KOSTELNÍ NÁMĚSTÍ 188/15, 350 02 CHEB

Virtuální průvodce

Historické texty

Sturm 1952

První stavba kostela sv. Mikuláše byla podle dosavadních uměleckohistorických výzkumů třílodní sloupová bazilika se čtvercovými klenutými poli v prostřední lodi, k nimž vždy přiléhala dvě pole v postranních lodích. Doba vzniku je stanovena do let 1220-1230. Na západní straně byla stavba zakončena širokou halou, procházející napříč hlavní lodí. Půdorys původního kostela mohl být rekonstruován u příležitosti restauračních prací v roce 1856.

Po požáru 1270 byl farní kostel nově vystavěn a přistavěn presbytář. Velká změna nastala v letech mezi 1469 a 1475. Ze staré baziliky vznikl teď jeden z velkých halových kostelů, které zdomácněly v severozápadních Čechách a východním Bavorsku. Při této přestavbě byla převzata střední loď mezi románským západním portálem a raně gotickým chórem do nové stavby. Obě postranní lodě byly při zachování stejné výšky se střední lodí o něco více než o polovinu rozšířeny.
Na nárysu farního kostela jsou ještě dnes patrny hlavní stupně vývoje během staletí. Obě věže v románském přechodném stavebním slohu a západní portál pocházejí ještě z doby před velkým požárem roku 1270. Presbytář s gotickým zakončením chóru je z konce 13. století a přístavba spolu s pozdně gotickou lodí kostela z druhé poloviny 15. století.

Původní plán kostela uvažoval větší stavbu, svědčí o tom zbytky základů, které zasahují v šířce pěti metrů pod domy na západní straně Kostelního náměstí. Pravděpodobně mělo západní ukončení chrámu dostat ještě dvě věže. Při uskutečnění tohoto stavebního záměru by byl příchod z Kamenné ulice ke kostelu po širokých schodech, místo po poměrně úzkých dnešních Kostelních schodech.
Podle stavebních nálezů pod zemí lze usuzovat o plánu na sloupovou baziliku v uzavřeném systému vždy po dvou věžích na východě i západě a na příbuznost s bamberským domem, který tehdy byl vzorem pro mnoho farních kostelů. Myšlenka zdůraznit západní část kostela věžemi se zvony byla ještě jednou oživena ve druhé polovině 15. století při přestavbě baziliky v halový kostel. Tenkrát už se začalo se zdmi jedné věže, ale po dosažení výše několika metrů bylo od projektu upuštěno.

Zato vznikla masivní jednoduchá stavba s vysokou příkrou střechou, oživenou věžovitými vikýři. Tato střecha kostela a obzvláště vrcholy věží byly často obnovovány, jak to vyžadovala tehdejší móda. U příležitosti rozšíření na halový kostel (v době po 1470) byly oběma věžím, jejichž místnosti pro zvony byly spojeny zastřešenou chodbou, nejdříve nasazeny špičaté gotické helmice se čtyřmi malými rohovými věžičkami. Odtud zazněl 1439 zvuk zvonů řezenského mistra Konrada Zinsmeistera, zvaných Stürmerin, Apostolorum a Complet.

Když za francouzského obléhání Chebu roku 1743 blesk způsobil na věžích značnou škodu, obrátila se rada města mezi 1745 a 1747 na Balthasara Neumanna do Würzburgu se žádostí o návrh na obnovení. Ten byl ochoten posloužit svému otcovskému městu zdarma. Stavba věží od zvonových místností pak trvala od 1756 do 1758. Přitom byla jižní věž opatřena dvojitou barokní bání. Druhá věž dostala, protože pravděpodobně chyběly peníze, jen tupou nouzovou střechu. Po požáru města 1809, při němž byly těžce poškozeny nejen věže, ale i celý kostel, dostala v letech 1809 až 1811 jižní věž tentokrát znovu špičatou helmici a čtyři rohové věžičky. Tupá nouzová střecha na druhé věži zůstala. Až při restauračních pracích v letech 1862 až 1864 byla i ona nahrazena gotizujícím pětivrcholovým zastřešením Roku 1945 v posledních dnech války zapálila dělostřelba střechu a věže. Po válce byly škody iniciativou posledního německého děkana jen nouzově opraveny.

Při požárech v letech 1742 a 1809 velmi utrpěl vnitřek kostela. V letech 1862 až 1864 a 1890 až 1894 byly podniknuty restaurační práce. Pro nutné zpevnění zdiva však nemohly být zachovány ani nepatrné zbytky tehdejší malby. Po pozdně gotické přestavbě (1470 byly hotovy klenby novostavby a 1472 byl kameník Erhart Paur z Eichstättu pověřen pokračováním stavby) byl kostel vyzdoben nástěnnou malbou (1476). Klenba měla být vymalována mistrem Lukasem, Norimberčanem a dolní část kostela mistrem Georgem Eberhardtem, Chebanem. Podle podání dřívějších generací byly také kulaté sloupy, jakož i postranní zdi a klenutí opatřeny postavami. Na hladkých sloupech byla vyobrazení dvanácti apoštolů v životní velikosti v temperových barvách. Na stěnách se nacházely v široké kompozici výjevy z bible, jako ukřižování Krista nebo klanění tří králů. Obrazy na stěnách měly v podkladě maltu; byly černě šrafované a lehce naneseny nelomenou barvou. O malbě na klenbě není nic známo.

Zvláštní pozornost budí vnitřek raně gotického presbytáře, na jehož severní straně je schránka se svátostí z pískovce z Frank s vysokou baldachýnovou nadstavboz druhé poloviny 15. stoletu. Erby na podstavci vztahují se k rodinám Bachmannů (Sigmund Bachmann byl 1470, 1472 a 1477-1482 purkmistrem) a Grünerů jako dárců. K tomu náležející figury, představující Marii a Jana Evangelistu, se nezachovaly. Z vnitřního vybavení kostela je ještě pozoruhodná pečlivě z jemné žuly vytesaná křtitelnice v pravé zadní části a nádherná stříbrná monstrance ve formě oltáře s mnoha věžičkami a listím. Asi byla zhotovena v Norimberku. V nové době ji převzalo muzeum. Novogotické oltáře a lavice v kostele pocházejí z druhé poloviny 19. století. Pouze na novém mariánském oltáři a protějším oltáři svatého Petra a Pavla, z roku 1863, jsou sochy z dřívější doby. Upomínají na práci staré norimberské školy Sebalda Schönhofera (1350-1380). Bronzová kování – vinuté vinné listy s nasazenými lesklými štíty s erby kolem lví hlavy, držící v tlamě kruh - která byla dříve upevněna na jižních dveřích - byly už koncem 19. století určeny jako lité předměty pocházející asi z hutě Petra nebo Hermanna Vischera v Norimberku. Jsou uložena v městském muzeu.

Pod kostelem byly objeveny při restauračních pracích v devadesátých letech minulého století krypty a hroby. Po zaznamenání jednotlivostí pro městský archiv byl přístup opět zazděn a na něm položena dlažba. Byli tam pohřbíváni příslušníci význačných měšťanských rodů, zejména z kruhů představitelů města a šlechtických rodin. Celkový dojem z interiéru kostela sv. Mikuláše svým charakterem připomíná podstatné rysy dřívější podoby. Je však vnitřním vybavením a malbou z druhé poloviny 19. století silně zmodernizován.

K nejstarším zachovaným stavebním částem kostela sv. Mikuláše patří západní portál. Jeho románský výraz je téměř nenarušen. Jenom gotické ozdůbky v horním poli jsou z pozdější doby. Portál sestává ze šesti ústupkových sloupků. Krajní na obou stranách, bez patky a hlavice, jsou v kameni jen naznačeny. Oba druhé páry sloupků spočívají na společné podstavcové římse na jednoduchých patkách a jsou zdobeny hlavicemi. Ornamentika jejich hlav s rýhovanými vlasy - zcela jako na hlavicích sloupů v horní kapli císařského hradu - se opakují na konzolách pod kulatými nebo lomenými oblouky vlysů východních věží. Tam jsou vlastně také v obloucích této římsy další hlavičky. Tím vyvstává ozdobný ornament, který je vlastní nejen kostelu sv. Mikuláše, ale také horní kapli císařského hradu. Je zde zřejmý vliv stavebních hutí z Elsaska, což dokazují i uměleckohistorická zkoumání. Mezi hlavicemi sloupů a pravidelně běžícími římsami s kamennými deskami, na nichž spočívají ústupkové oblouky klenby brány. K nim se druží nezdobené kameny (asi pozdější zvýšení). Vnější uzávěr portálu tvoří hladké rámové pole, nad jehož nejvyšší lištou jsou (pravděpodobně románské) hlavy a dole po obou stranách portálové klenby jsou zasazeny poloviční reliéfy postav. Západní portál byl původně hlavní vstup do kostela. Od Kamenné ulice se mělo přicházet na výše ležící Kostelní náměstí přes široké schody. Byly-li postaveny či jen plánovány, nedá se zjistit. V dnešní době se zde zachovaly jen poměrně úzké schody ke kostelu.
Na vnější hladkou jižní stěnu, přerušenou úzkými dlouhými okny, která vznikla rozšířením původní baziliky na halový kostel krátce po 1371, byl připojen přístavek k jižnímu portálu. Pozdně gotickému ozdobnému prvku, zvýrazněnému přistavěným portálem s postranní malou věží s točitými schody a špičatou střechou, sahající až po základy střechy, odpovídal podobný postranní vchod severního průčelí kostela. Boční brána v jižní straně přesně v prodloužení Kostelní ulice od náměstí byla používána především v nové době jako hlavní vchod do kostela. Vlevo od něho byly ještě v minulém století pod slunečními hodinami zachované zbytky velké fresky představující sv. Kryštofa.

Kostelní náměstí kolem volně stojícího kostela sv. Mikuláše bylo dříve hřbitovem. Uzavírala jej ze západu a jihu řada domů. Na jihovýchodním rohu byla latinská škola, dokázaná koncem 13. století jmenováním učitele. Na severní straně byla komturie německých rytířů, jejíž poloha byla zřejmě respektována při plánování nového města. Dům německých rytířů se svým rozsáhlým hospodářským dvorem byl současně sídlem městského faráře až do protireformace. Roku 1695 byla fara přeložena do Tannerova obytného domu na jižní straně Kostelního náměstí, který získali jezuité. Městská rada jej 1839 nechala zbořit a na jeho místě postavili 1841 nové děkanství, které bylo 1. července 1843 obsazeno. Hlavní farní kostel sv. Mikuláše a sv. Alžběty byl 24. ledna 1833 povýšen císařem Františkem I. na děkanský kostel a 6. října 1894 knížecím arcibiskupem hrabětem Schönbornem z pražské diecéze povýšen na arciděkanský.

(Sturm 1952,110 -117)
Číst dále
CN200/8-2Katalog 1994

V době vzniku prvních raně gotických staveb v Chebu na přelomu 13. a 14. století byl kostel sv. Mikuláše rozšířen o novou, strmě vystupující, dlouhou loď podobného tvaru jako u kostela františkánů . V 15. století se stala románská loď pro narůstající obec malou a byla v letech 1459 - 1475 nahrazena velkou halovou stavbou. Finanční prostředky, zajišťované především dary měšťanů, byly pravděpodobně nedostatečné, neboť románská stavba byla v co největší možné míře začleněna do nové stavby.

Přesto, že se tato přestavba ve velké míře zdařila a vykazuje solidní řemeslnou zdatnost, lze v jejím architektonickém projektu nalézt provinční ohlas forem pozdně gotických halových staveb parléřovského ražení. Teprve objevení trhlin v klenbách vedlo v roce 1472 k získání mistra Erharda Paura z Eichstättu jako stavitele, který jako představitel francké stavební školy přináší do severozápadních Čech nové impulsy. Paur nachází v Chebu novou stavbu s vysokou křížovou klenbou, kterou mohl ovlivnit již pouze ve vnější podobě a jemností provedení. To, že se mu podařilo dokončit stavbu, která je svou bohatou dramatičností vnější a vnitřní podoby vyvedena v pozdně gotickém duchu Hanse Stethaimera, svědčí o jeho velké dovednosti. Volný, vnitřní prostor je tak ztvárněn v protikladu s přísně ohraničenou, uzavřenou vnější podobou, která je bez jakýchkoliv dekorativních prvků a jejíž vysoké okenní otvory jsou příliš úzké na to, aby ovlivnily kontinuitu hladkých zdí bez pilířů. Uvnitř pak odpovídají tyto okenní otvory strohým kulatým pilířům, z kterých organicky vyrůstá klenba bez hlavic a opěr.

V roce 1476 byla klenba, sloupy a zdi vyzdobeny figurálními malbami norimberského malíře mistra Lukáše a místního mistra Georga Eberhardta. Při následných dvou požárech kostela byl bohužel interiér takovým způsobem poškozen, že ani při restaurování v letech 1890 až 1894 již nebyla nalezena jediná stopa této výzdoby. Také původní vybavení kostela bylo z větší části zničeno a nahrazeno novogotickými pracemi. Zachovala se pouze pozdně gotická křtitelnice, sakramentář a nádherná stříbrná monstrace norimberské provenience. Charakteristickým rysem je kontinuita uzavřených ploch zdí bez pilířů, které nejsou narušené, ale pouze rytmizované úzkými okenními otvory. Tomuto principu výstavby je také přizpůsobena vstupní hala v podobě kubické stavby bez oken s pultovou střechou. Později osazenými špičatými helmicemi a rohovými věžičkami získaly východní věže zesílené vertikální členění, které našlo svůj protipól ve vysoké sedlové střeše. Helmice a střechy věží byly opakovaně obnovovány a měněny podle dobových představ.

Dnešní podoba pochází z roku 1757 (zvonice od Balthasara Neumanna) a z doby po roce 1945 (nouzové pultové stříšky po válečném poškození). Stavitelský záměr stylové střízlivosti při původní dostavbě nebyl v době zásadní restaurace kostela v letech 1890 až 1894 rozpoznán. Neogotickými nástavbami a zdobnými prvky v západní a severní předsíni , stejně jako větším členěním střechy s valbovými stříškami v ose oken místo původní sedlové střechy byl učiněn pokus uvolnit a ozdobit celou vnější podobu kostela . V letech 1459 až 1475 byla původní románská bazilika přestavěna na pozdně gotickou halu, které však zůstal zachován vrcholně gotický dlouhý chór, provedený ve stylu závěrů kostelů žebravých řádů. Trojlodní hala o pěti klenebních polích v každé lodi, 50 m dlouhá a 30 m široká, se vtaženými podpěrnými pilíři, převzala čtvercová klenební pole střední, románské lodě mezi starým západním portálem a triumfálním obloukem. Šíře staré postranní lodi je o něco více jak dvojnásobně zvětšená, takže původně s předsíní haly spojený severní portál je dnes vtažen do úrovně vnější zdi. Křížová žebrová klenba spočívá na třech párech válcových pilířů, přičemž západní pole je neseno křížovými pilíři původní románské, západní předsíně.

Portály, z části stále ještě románské, byly přestavěny na předsíně, přičemž oba postranní jsou ještě z boku kryty válcovitými věžičkami se schodištěm. Uzavřenost stavby při pohledu zvenčí podtrhuje i západní vstupní strana, členěná pravidelným rytmem oken. Započatá a nedokončená západní věž byla přetvořena ve vstupní halu. Její záměrně ploše pojatá zeď byla narušena v 19. století falešně pojatým restaurátorským zásahem, který ji ozdobil postavami patronů kostela. Prostorový dojem vnitřku kostela je podtržen kontrastem širokého, jakoby rozbíhavého prostoru haly vůči úzkému, hlubokému chóru. Tento vztah napětí mezi chórem a prostorem lodi se nalézá také v norimberském kostele sv. Vavřince od Konráda Roritzera, ale zatímco tam se pohled z raně gotické lodi do jasu pozdně gotického chóru rozšiřuje, je zde, v Chebu, z lodi, do temného, úzkého chóru, jakoby vtahován ke kontemplaci. Zařízení kostela V letech 1742 až 1809 byl kostel tak vážně poškozen požáry, že se především z jeho gotického vnitřního vybavení dochovalo velice málo. V letech 1890 až 1894 byl vybaven novogotickými oltáři, do kterých byly zakomponovány některé dřevěné gotické sochy z jiných, sekularizovaných kostelů. Zničené gotické nástěnné malby, mimo jiné dvanáct apoštolů na sloupech a biblické scény na stěnách, byly překryty novými malbami . Vrata kostela byla opatřena dvěma velmi pečlivě vypracovanými, bronzovými maskami lvích hlav. Dosavadní bádání je buď připisuje norimberské dílně Petra Vischera, nebo tvrdí, že byly do Chebu dopraveny již v roce 1404 norimberskými kovotepeckými tovaryši společně se svícnem s apoštoly, který město věnovalo v roce 1825 na zámek Laxenburg. V kvalitě cizelérské práce jsou chebská kování srovnatelná se lvím kováním norimberského kostela sv. Vavřince (1450), jsou však ve svém tvarování již značně pokročilejší. Lví hlavy s mihotavými hřívami jsou rámovány erbovním věncem s révovou ornamentikou, v tlamě drží železný dveřní kruh.

(Katalog 1994,21-24)
Číst dále
CN200/8-3Kunst 1992

První románská stavba byla třílodní všude klenutá sloupová basilika ve svázaném systému s podpěrami a předhalou ve tvaru příčné lodě. Na východě dvojice mohutných věží u strany kúru, který domněle byl uzavřen s apsidou, rovněž jako severní postranní loď. Základy poukazují na původní úmysl stavby západních věží a tím postavit čtyři věže, při čemž se můžeme domnívat o spojení s novou stavbou bamberského dómu ve 13. století. Z románské stavby se zachovala jen dolní patra východních věží, západní portál a části severního portálu, noha románské křtitelnice, hlavice a patka sloupu. (Dnes v expozici na hradě).

Věže Jsou rozděleny až k porománskému vrchnímu patru kulatým či vlysem s lomeným obloukem na tři patra. Střídání kulatých a lomených oblouků poukazuje znovu na Bamberg. Do oblouků vlysu jsou zasazeny malé hlavy, které odpovídají tvaru oněm v západním portálu a ve Falcké kapli. Na sloupech prostého východního vchodu jižní věže zvláště krásné románské hlavice s maskami na hlavách, na nosech poškozeny. Románský západní portál až po geometrický stavební ornament v tympanonu zachován čistý. Pětkrát odstupňovaná šikmá stěna portálu členěná střídavými žlábky a nastavené kulaté tyčky s hlavicemi s rohovými maskami, přičemž důraz je na kulatých tyčkách jako v horní kapli ve falci. Portál je pravoúhle přetažen profilovaným rámem z hrubého kamene, který je uzavřen nahoru otočeným vlysem s kulatými oblouky s devíti maskami, které jsou obtočeny jako svatozáří. V rámových klínech jsou postavy volně zasazené do zdi: dva apotropejští lvi a u nich tři, případně čtyři za sebou zařazené postavy podobné mumiím, z nichž je jedna skupina vyobrazena sedící na stole. Hlavy a postavy byly sem asi zasazeny v pozdější době, zřejmě u příležitosti obnoví v 19. století, zdá se ale, že pocházejí z časů stavby románského kostela, ačkoliv se hlavy ve vlysu stylisticky odlišují od ostatních masek v kostele.

Portál poukazuje na vliv bamberských a řezenských cisterciáckých chýší. Z bývalého nouzového vchodu v předhale zůstal jen vnitřní rám portálu z vnější stěny: rámový profil z malých žlábkovaných oblouků s mezistěnami, které jsou obklopeny vlnitým pásem, nebyly na bývalé stěně. Vnější stěna bývalé gotické předhaly má sedm románských masek, zazděných, domněle z věžových fasád z 15. století. Hlavice a patka jednoho sloupu románského kostela zůstala zachována. Dnes je v expozici na hradě. Hrubě tesaná bloková žulová hlavice má devět klečících postav se ztuhlými navenek hledícími hlavami a dozadu ohnutýma nohama. Je zde určitá příbuznost s "urážlivou" hlavicí v kapli ve falci a alsaskou stavební plastikou. Patka je podobná hrubší formě hradní kaple.

Rozvitý gotický podélný kúr s příčným pravoúhlým klenutým polem s paterým uzávěrem (konec 13. století) končí strmě ve slohu žebravého řádu. Vnitřní prostor je rytmizován tenkými stěnami a úzkými okenními štěrbinami podobnými lancetce. Původním použitím klenby bez kamenné desky uzavírající sloup nebo pilíř na české půdě byl dosažen plynulý prostorový výraz zvláštní německé gotiky. Vnější stěna je oživena kraby, fialami a postavami vodních živočichů. Na severu hraničí klenuté pole s paterým závěrem z 15. století, příbuzné s pozdně gotickou křížovou cestou kláštera minoritů. Pozdně gotická přístavba (1459 -1475), třílodní hala s pětinásobným klenutím o délce 50 m a šířce 30 m s vestavěnými opěrnými pilíři zaujímá čtvercové klenuté pole románské střední lodě mezi starým západním portálem a triumfálním obloukem ke gotickému dlouhému kúru. Stará postranní loď je rozšířena o něco víc než dvojnásobek k příčnému rohovému klenutému poli, takže vzniká původní předhala uzavírající severní portál ve vnější zdi. Špička, ve všech vrstvách stejně vysoká křížová žebrová klenba, spočívá na kulatých sloupech, přičemž v západním klenutém poli byly převzaty křížové pilíře románské západní haly. Prostor je dán kontrastem do šířky roztažené kolísající světlé haly k o něco nižšímu dlouhému gotickému kúru bez světla na okraji klenutého pole.

Vtažené podpůrné pilíře, klenba bez kamenných desek uzavírajících sloup, nebo pilíř a vysoké okenní štěrbiny se starají o příkrou, hrubou napjatost, která je rozvedena svévolně v konzervativní křížovou žebrovou klenbu. Vliv franckých stettheimerských staveb však zůstává zřetelný. Vnější stavba, téměř studená, uzavřená bez ozdob, je rytmizována pouze příkrými lancetkami. Počínající stavba na západní věže nebyla dokončena. Její základní zdi byly předělány na vstupní halu. Na severu a jihu portálové představby (jižní: 19. stol.), na boku kulaté schodové věžičky. Románské východní věže měly špičaté přilby s rohovými věžičkami; po více požárech a podle dobové módy byly opětně měněny; dnes mají prozatímní pultové střechy. V 19. století byla protistylově oživena střízlivá výstavba novogotickými přístavky a figurativní stavební plastikou na západní předhale (sochy patronů kostela sv. Alžběta a sv. Mikuláš na vnějších pilířích). Předprsní a ozdobnými prvky na jižní předhale, špičaté střechy na kulatých věžičkách vedle postranních portálových předhal a náhradou příkré střechy za více členěnou střechu se střešní věžičkou a špičatým velkým střešním oknem. Na jižním průčelí bývala freska sv. Kryštofa (nezachovala se) a obraz Ochranného pláště (nezachoval se). Poslední byla původní freska (počátek 17. století), později 1832, 1874 a 1928) olejomalba na plechu. Obě poslední provedení od F. Schilhabela a Antona Friedla. Na severní čelní straně presbyteře dříve Olivetská hora nižší kvality (nezachovala se).

Na jižní straně od 1864 kovaný pozlacený kříž jako ex voto purkmistra Joh. Wladika (nezachoval se). Vnitřní vybavení Několikeré požáry a obnovy zničily až na malé výjimky kdysi bohatou románskou a gotickou výbavu: Románský podstavec křtitelnice s pozdně gotickým nástavkem. Masky hlav na hranách pravoúhlého podstavce představují dvě nahoru hledící postavy (pokřtěním znovunarození) a dvě dolů směřující zvířata (bájné zvíře a orla). Pozdní gotická křtitelnice z jemného pískovce nese trochu hrubé listové ornamenty. Skříňka pro svátosti z franckého pískovce na severní podélné stěně (původně v presbyteři) se znaky Grünerů a Danielů. Pravoúhlé pouzdro s dvěma výklenky s postavami pod pravoúhlým baldachýnem, ukončená třemi fialami zdobenými kraby, jež prostřední zvedá do výše. Měkcí splihlí krabi na podstavci určují na konec 14. století. Bývalé postavy z výklenků části fial a pozdější dřevěný reliéf se nezachovaly. 1869 při obnově byla barokizace odstraněna a nahrazena novogotikou. Dnes vymazáno. Deskový obraz zakladatele Sigmunda Wanna (nebo Wahna), dříve na spodní části zrušeného křížového oltáře. Dnes v Městském muzeu v Chebu.

Stříbrná monstrance. Norimberská práce, 1420 - 1430. Válcový relikviář korunovaný vysokou gotickou špičatou věží obroubenou kraby, po straně pilíř korunovaný fialou s andělem nesoucím svícen a patrona kostela sv. Mikulášem a Alžbětou ve výklenku pod baldachýnem. Osmitvará patka s dříkem byla 1709 barokně přepracována. Je tam nápis "Jhesus Christus." Druhá stříbrná monstrance z 1660 - 1680 v městském muzeu pravděpodobně z kostela sv. Mikuláše. Vrata jižního portálu byla pobita jemně vypracovanými bronzovými klepátky se lvy. Lví hlavy s vyplazenými jazyky jsou orámovány plastickým vinným ornamentem a opatřeny kruhem v tlamě. Norimberská práce kolem 1400 s archaistickými snahami. Dnes v Městském muzeu v Chebu. Kdysi visel ve středu kostelní lodi dvoupatrový bronzový apoštolský svícen, který prý v roce 1404 podle legendy přinesli do Chebu norimberští tovaryši - kovotepci. Na začátku 19. století přišel do zámku Laxenburg a dnes je pod č. inv. Br. 1234 v depozitáři Muzea pro užité umění ve Vídni. Jeho datování do začátku 15. století je dnes sporné. Měděné držadlo od nezachované rakve hraběnky Šlikové se zbytky kování, zdobeného andělskými hlavičkami je nezvěstné. Odlitky domněle v Městském muzeu v Chebu a v c. k. Muzeu ve Vídni. Šest pozdně gotických dřevěných soch po 1500 a dva novogotické postranní oltáře z 1863 spojují: sv. Alžbětu Durynskou, císaře Jindřicha II., sv. Kunhutu, sv. Kláru, sv. Magdalenu, sv. Markétu. Pravděpodobně zbytky postranního oltáře z původní výbavy. Socha sedícího svatého Jakuba v Galerii umění domněle původně z kostela sv. Mikuláše.

O nezachovaném vybavení je známo, že tu koncem 15. století bylo 18 oltářů; z nich oltář svaté Anny Frankengrünerovy rodiny z r. 1239, Junckerský oltář Tří králů, před 1353 (1862 prodán do zámku Schäd); oltář sv. Mikuláše před 1370; oltář sv. Barbory (odstraněn 1565) a Křížový oltář Sigmunda Wanna. Uvnitř kostela více rodinných hrobek, dnes zazděných. Náhrobní kameny uvnitř: Ottilie Holldorfová (zemřela 1597); zobrazení ve stoje, uprostřed erbu - B.V.Z.E.G.V. Vestenbergová se svými dvěma manželi; reliéf zmrtvýchvstání. - Náhrobní kámen na vnější straně: Nikolaus Waltner (zemřel 1386); na okraji pás s písmem a jen nezřetelně zachovaný štít s erbem. Původní malba prostoru kostela 1476 mistrem Lukasem a mistrem Hieronymem (klenba) jakož mistrem Georgem Eberhardtem z Chebu (sloupy, zdi) byla 1869 zabílena vápnem, 1956 uvolněna a obnovena.

Na sloupech apoštolové v životní velikosti v tempeře na barevném podkladě, na stěnách scény z Nového zákona, na šedě šrafovaném maltovém podkladě, dnes jen sotva rozeznatelní. Malba na klenbě se nezachovala, ale fotograficky přenesena: Kolem vrcholu klenby vyháněly úponky rostlinné ornamenty; v rozích stály sochy svatých na silných kalíškách květů, ovitých stuhami s průpověďmi. Tak byla kostelní prostora připodobněna rajské zahradě, v níž roste a účinkuje slovo Boží. Účinek byl těžký a mohutný. Připomínalo to fresky na klenbě v městském kostele v Marktredwitz.

Barokní výbava většinou shořela, nebo byla nahrazena novogotickou v 19. století. Mezi jiným se zachoval: Umučení Krista sestavené z 15 jednotlivých maleb na lněném plátně, střed 17. století údajně od Georga Adama Eberharda. Umělecká ozdobná mříž od Georga Herbecka, kolem 1700, jako obruba křtitelnice, dílo Georga a Gregora Andrease Herbecka z 1720 na západním vchodu. Olejomalba procesí sv. Vincence na jižní dlouhé stěně, kolem 1740. Více silně ztmavělých olejomaleb v presbyteři, které pocházejí z rozbitých barokních oltářů Mikulášského kostela a jiných kostelů: Modlitba k Marii, Korunování Marie, Zmrtvýchvstání, Bůh otec, kolem 1730. Skupina ukřižování, střed 18. stol. na severní straně lodi (údajně spolu nesouvisejících).

Novogotická výbava 19. století: Postranní oltáře sv. Petra a Pavla a Početí Panny Marie na čelních stranách lodi, 1862 - 1864 od pražského sochaře Heidelberga a mnichovského malíře historie Julia Kökerta sestaveny za použití šesti gotických soch. Malba na skle z 1891 - 1894. Zařízení kúru: Varhany na západní hudební tribuně 1890 - 1894 pořízená M. Zausem v novogotickém plášti. Výbava 20. století Mramorový oltář v jihozápadním rohu kostela, počátek dvacátého století, zhotovil Wilfert.

(Kunst 1992,587-589)
Číst dále
Boháč 1999

Vedle hradu je chebský arciděkanský chrám další významnou dominantou města z počátku 13. století. Rekonstrukci původního půdorysu umožnily výzkumy při opravách kostela v průběhu 19. století. První stavbu kostela tvořila trojlodní románská bazilika o čtyřech polích s vázaným klenebním systémem. Na východní straně byl čtvercový chór s dvojicí věží, západní stranu kostela uzavírala příčná loď s hlavním portálem. Zde nalezené základy věží ukazují na původní záměr výstavby dalších dvou západních věží, které potvrzují souvislost chebské stavby s dokončenou stavbou chóru bamberského dómu v roce 1218. Z původní románské stavby se zachovala spodní tři patra věží, západní portál a části severního portálu. Ve vnější zdi bývalé severní předsíně zazděné, drobné románské plastiky, které daly vstupu název brána "sedmi bratří", pocházejí s fasády věží a byly sem patrně vsazeny až při pozdně gotické přestavbě kostela.

K první přestavbě původní baziliky už dochází po velkém požáru v roce 1270, kdy byla poškozená románská část nahrazena novým gotickým chórem a k severní stěně pak později přistavěna sakristie. Především nadace Sigmunda Wanna, bohatého chebského měštana a zakladatele kostela a špitálu v rodném Wunsiedlu, určená chebskému farnímu kostelu, vedla město k velkorysé přestavbě chrámové lodi v 2. polovině 15. století. Do nové, 50 m dlouhé a 30 m široké, trojlodní haly je převzata původní střední loď mezi západním románským portálem a východním raně gotickým chórem, neboť svou délkou vyhovovala záměrům přestavby. Obě boční lodě, které byly o polovinu užší, byly rozebrány a dvojnásobně rozšířeny při zachování výšky střední lodě.

Do roku 1470 byla pod vedením mistra Jorgena z Chebu dokončena klenba a v roce 1472 je povolán z bavorského Eichstättu kameník Erhard Pauer, který dokončuje stavbu lodi v roce 1476. Z té doby máme zachovanou zprávu o malování klenby kostela mistrem Lukasem z Norimberka, ostatní malby na zdech a sloupech provedl Georg Eberhardt z Chebu. Tyto malby, v době baroka zabíleny a po restaurování částečně obnoveny, představují na sloupech postavy apoštolů, na zdech pak výjevy z Nového zákona. Z vnější malířské výzdoby víme o dvou freskových výjevech na fasádě. Postava sv. Krištofa byla odstraněna při opravě v letech 1890-94, další freska z počátku 17. století byla nahrazena malbami na plechu od F. Schilhabela (1874) a Antona Friedla (1928).

Rovněž z původního románského, gotického a později barokního vybavení kostela se po mnoha požárech a úpravách nedochovalo téměř nic. V Chebském muzeu je uložena velká stříbrná monstrance, norimberská práce z počátku 15. století, deskový obraz donátora Sigmunda Wanna, stejně jako bronzová klepadla s kruhovými držadly upevněnými do lvích masek, která byla jako cenná práce z doby kolem roku 1400 (patrně z norimberské dílny Vischerů) odstraněna koncem 19. století z vrat jižního portálu a předána do muzea. Kovový pozlacený lustr s postavami 12 apoštolů, který údajně věnovali kostelu při své cestě do Chebu v roce 1404 norimberští tovaryši cechu mědikovců, darovala městská rada v roce 1825 na vybavení císařského zámku v Laxenburgu. V kostele tak nacházíme pouze na obou bočních novogotických oltářích z roku 1863 šest pozdně gotických dřevěných plastik světců z počátku 16. století a v severní zdi chóru pískovcový sanktuář z konce 14. století se znaky rodu Bachmannů.

Z barokního vybavení kostela, které bylo z větší části zničeno požárem, se dochovalo 15 pašijových obrazů z poloviny 17.století (patrně od malíře Georga Adama Eberharda), kovové mříže kolem křtitelnice (kolem 1700) od chebského uměleckého kováře Georga Herbecka a mříže u vchodu v západní části od Andrease Herbecka z roku 1720. Obraz na jižní stěně, zachycující procesí sv. Vincence, od roku 1693 dalšího patrona města Chebu, byl zhotoven kolem roku 1740. Převážná část novogotického interiéru pochází z druhé poloviny 19. století. Postranní oltář sv. Petra a Pavla a Mariánský oltář jsou práce pražského sochaře Heidlberga a mnichovského malíře Kökerta z let 1862-64, hlavní novogotický oltář a kazatelna byly zhotoveny v letech 1890-94. Z této doby také pochází přestavba západní předsíně s plastikami patronů sv. Alžběty a sv. Mikuláše. V roce 1894 pak byly instalovány mistrovské varhany z dílny Martina Zause s 2997 píšťalami.

Proměny vnější podoby střízlivé, bez větší výzdoby provedené kostelní stavby nejlépe dokládají dostavby kostelních věží. První gotické helmice s nárožními věžicemi byly na kostel osazeny po roce 1470. Po požáru v roce 1742 byl požádán chebský rodák Balthasar Neumann o zhotovení plánu nových věží. Dostavba nových věží od dochované výšky zvonice byla dokončena osazením dvojité barokní kopule na jižní věži, zatímco severní věž zůstala nedostavěna s provizorní pultovou střechou. Po požáru v roce 1809, kdy byly obě věže i loď kostela vážně poškozeny, byla dokončena pouze jižní věž a opatřena tentokrát neogotickou helmicí se čtyřmi nárožními věžičkami. Oprava severní věže, opět pouze nouzově zastřešené, byla dokončena až o padesát let později. Dnes zase čekají, tentokrát obě věže kostela poškozené v roce 1945, společně již více než dalších padesát let na své dokončení.

Přehled základních dat:

1220-1230 - stavba románské baziliky
1270 - po požáru výstavba nového gotického chóru
1456 - 1475 pozdně gotická přestavba lodi
1476 - dokončeny vnitřní malby
1488 - zadána stavba tzv. bílých varhan mistru Hansi Peysingerovi
1552 - dokončeny druhé, tzv. žluté varhany F. Pfannenmullerem z Amberga
1660 - 1720 barokizace interiéru, instalováno 17 nových oltářů
1660 - hlavní oltář s obrazem od Georga Adama Eberhardta
1668 - 1720 kazatelna zhotovena Karlem Stilpem a Antonem Felsnerem
1700 - nová podlaha z bílého mramoru
1700 - 1720 barokní mříže kolem křtitelnice a v západní předsíni
1742 - kostel poškozen požárem a opatřen nouzovou šindelovou střechou
1756 - 1758 jižní věž zakončena barokní kopulí podle plánů B. Neumanna
1772 - šindelová střecha nahrazena cihlovými taškami
1809 - celý kostel vážně poškozen požárem
1810 - jižní věž ukončena novogotickou helmicí
1856 - zpracován projekt prvních oprav kostela B. Grueberem
1862 - zahájení restaurátorských prací v interiéru stavitelem A. Haberzettlem
1863 - dokončena neogotická helmice severní věže
1890 - 1894 restaurátorské práce provedené stavitelem Pascherem
1945 - věže a střecha kostela poškozeny při ostřelování Chebu.

(Boháč 1999,52-56)
Číst dále

MAPA STRÁNEK

ÚVOD MAPA VIRTUÁLNÍ CHEB HISTORICKÉ KROVY
ARCHEOLOGIE ČASOVÁ OSA O PROJEKTU
visit cheb logo
© Copyright 2024 VisitCheb. Všechna práva vyhrazena